Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Zhodnocení besedy

Zhodnocení besedy


Akce roku 2014, Pozvánka

V Domě dětí a mládeže se 25. 4. sešla dvacítka posluchačů besedy o partyzánském hnutí. Sedmdesát let od konce války už žije velmi málo těch, kteří se jí přímo nějakým způsobem zúčastnili. Dějiny našeho druhého odboje jsou bohužel i dějinami rozkolů. Tak jako tomu bylo v celé bývalé republice, po rozbití Obrany národa, která měla svou místní organizaci i v našem městě a okolí, se iniciativy v podzemním hnutí – ve Štramberku a okolí – začali chápat komunisté.

Musíme si uvědomit, že partyzánské hnutí je spjato s obdobím druhé světové války. V českých podmínkách představuje jednoznačně nový prvek. Naprostá většina obyvatel českých zemí neměla na počátku roku 1939 ani tušení, co se skrývá pod pojmem partyzán. Postupně pronikaly informace z okupovaných států Evropy o rozmachu partyzánského boje i do českých zemí. Časem se objevily i přímé výzvy k zakládání partyzánských oddílů nebo bojových družin. Tyto výzvy vycházely z moskevského vedení KSČ. Právě v době největšího teroru, který rozpoutali nacisté po atentátu na Heydricha, založili mladí odbojáři na Bílé hoře ve Štramberku ilegální výbor KSČ v čele se železničářem Čeňkem Pikulíkem, kopřivnickým rodákem. Hned se dohodli na další činnosti: spojení s krajským výborem KSČ v Ostravě prostřednictví studentů vítkovické průmyslovky Ferdinanda Holuba ze Štramberka, Jana Ambrože a Jana Cvíře z Ostravy. Studenti měli zároveň dodávat tiskoviny a různé letáky. Plánovali vytvořit partyzánskou skupinu z komunistické mládeže, vyzbrojit ji zbraněmi a zápalnými náložemi. Za tím účelem bylo nutné vybudovat kryt, v němž by měly být zbraně shromažďovány a v němž by mohl být ukryt i partyzánský instruktor. Toho mělo poslat krajské vedení v Ostravě.

Co se týká celkového hodnocení, dá se říct, že ve své činnosti se mladí odbojáři dopustili větších i malých chyb, které měly ale velké následky. Ale ať hodí kamenem ten z nás, kdo je bez viny. Odpovědnost za zmařené životy beze zbytku nesou ti, kdo tuto zemi okupovali a s nesmírnou krutostí v ní vládli, a bezcitní kariéristé, kteří své spoluobčany zradili, nikoliv ti, kdo byli pro svou vlast ochotni položit život. Bezprostředně po válce byla prosazována výrazná glorifikace partyzánského hnutí. Partyzáni byli oslavováni jako čítankoví hrdinové a v takové atmosféře se prakticky nedaly popisovat dílčí neúspěchy či porážky, chybná rozhodnutí a činy nebo případy zrady. Dnes proto slyšíme velmi protichůdné názory na válečnou dobu a hlavně na partyzánský odboj. Nelze souhlasit s tvrzením: celý Štramberk byl v odboji. Není to pravda, našlo se tu i několik zrádců, kteří přivedli mnoho rodin do neštěstí. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že žádní partyzáni tu nebyli, všichni byli poschováváni „na huře“.

Zleva: Jaroslav Jašek, velitel partyzánů *** Josef Stanislav, nejmladší člen skupiny (* 1926) *** bunkr na Kozině

Ale byli i takoví, kteří se do odboje proti okupantům zapojili se zbraní v ruce. A to i mimo Štramberk, můžeme vzpomenout Zubersko, Oderské vrchy, pomáhali na Bečvách i širším Valašsku či dokonce ve SNP. Ne všude byli úspěšní, ne všude vyšli se ctí. Objevovaly se výtky, že „…drancují a okrádají drobné rolníky, pasekáře, terorizují obyvatelstvo a provádějí i jiné nepřístojnosti, které partyzánům nedělají dobré jméno…“ Partyzáni nebyli tedy tak chvályhodní mezi místním obyvatelstvem, jak by se zprvu zdálo. Svým vykořisťováním je místní lidi nesnášeli. A nejen svým okrádáním a vykořisťováním, vźdyť kvůli partyzánskému hnutí na Moravě už hořela stavení na Slovensku nad Štiavnikem, pokračovala v Prlově i na Ploštině. Lidé za partyzány platili svými domovy, někteří vlastním životem a přece se v nich neztrácela ochota pomáhat v boji proti nepříteli.

Co se týká skupiny Štramberských partyzánů – na podzim roku 1943 se totiž skupina rozešla, aby přečkala zimu v úkrytu u známých a příbuzných, aby se na jaře 1944 znovu sešla a pokusila se začít konečně otevřeně bojovat proti okupantům. Jaroslav Jašek o té době napsal, že situace partyzánů byla mimořádně těžká a oni neměli sil k dalšímu unikání. Při hodnocení této situace došli k závěru, že bude nejrozumnější, když se na čas rozejdou a v úkrytu u svých známých přečkají blížící se zimu a na jaře že je pak Jašek svolá a znovu odejdou do hor. Tady může být pramen hodnocení partyzánů: „Nic nědělali, enem se skovavali na huře…“ V červenci 1944 si skupina Štramberských partyzánů vybudovala v lesích u Zubří další tři bunkry. Později se skupina dostala do styku s 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky a spolupracovala s její druhou údernou skupinou kpt. Saveljeva.

Samostatnou vzpomínku si zaslouží včasná likvidace konfidenta Kendíka. U něj štramberští partyzáni našli důmyslně ukrytý seznam 67 zuberských občanů, který chtěl předat gestapu. Tato včasná likvidace uchránila Zubří osudu Lidic, Ležáků a jiných obcí. A těch akcí bylo více.

Počátkem roku 1943 vstupují na scénu další mladí odbojáři: Josef Hykel ml. (Joža) a Karel Feix, oba pracovníci laboratoře v cementárně, kteří pomohli k útěku dvěma anglickým zajatcům pracovně nasazeným v cementárně.

Po válce si někteří „partyzáni“, přisvojovali neexistující bojové zásluhy a obraz odboje se tak křiví ze všech stran a dnes už je opravdu těžké se v tom vyznat. Paradoxně se tady proti štramberským partyzánům staví poválečné komunistické falšování historie. Byla prosazována oficiální verze, glorifikující jenom jednu složku odboje, v tomto případě štramberské partyzány, vše ostatní bylo umlčováno a pomlouváno. Díky dlouhodobému falšování dějin se dnes na odboj pohlíží mnohdy s despektem, je to téma pro někoho zprofanované. Bohužel. Přesto má velký smysl se mu znovu věnovat a snažit se nalézt jeho opravdový obraz. K tomu je ovšem třeba přistupovat bez předsudků.

Před obětmi druhé světové války bychom se měli sklonit, nelze ani odsuzovat lidi, kteří se skrývali, protože kdyby se dostali do rukou gestapa, nepřežili by, ani jejich rodiny. Též i někteří Němci kryli některé věci – buď aby sami neměli potíže, nebo prostě z lidských důvodů. Možná budou muset padnout i některé legendy. Ani my nejsme schopni, ani oprávněni posuzovat konání jiných, neznáme – li všechny souvislosti.

Je skutečností, že těch obětí nemuselo být tolik, kdyby se na scéně neobjevili konfidenti a udavači. Jejich přičiněním zahynuly jenom ve Štramberku a okolí desítky, možná stovky občanů. Po válce byli Mimořádným lidovým soudem odsouzeni a popraveni ze Štramberka Miroslav Jašek, Vladimír Hoffmann a Miloslav Žáček.

Partyzánské hnutí na Valašsku a severovýchodní Moravě je nedílnou součástí naší válečné historie. Proto by měl každý vědět, jak to s partyzány skutečně bylo. Zde by měli nastoupit fundovaní historikové, kteří by z archivních materiálů mohli složit obrázek let 1939 – 1945 i v našem regionu. Je to běh na dlouhou trať, ale už by se mělo vyběhnout.

Zpracoval: Josef Adamec

Tisk Tisk