Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Vysoká, k pramenům Bečvy – zhodnocení

Vysoká, k pramenům Bečvy – zhodnocení


Akce roku 2013, Pozvánka, Fotky

Prázdninový výlet vlakem si od samého počátku kladl vysoké cíle – návštěvu dvou pramenů velké řeky a dvě rozhledny. Ze všech vysokých cílů byla tím nejvyšším Vysoká – nejvyšší vrchol Vsetínsko – hostýnské hornatiny.

Kombinací vlaků, autobusů a to jak řádných, tak výlukových jsme dojeli až na Bumbálku. První zastávkou byl pramen Vsetínské Bečvy, je nově upravený a turistická značka je přivedena až k němu. Pramen je nově upraven – místo vývěru je dáno do plastové trubky a je zpevněno, že by přes něj mohl přejet traktor. Místo neobvyklého dřevěného domečku nad pramenem je jen tuctová stříška. Dřívější provedení se mi líbilo více, protože bylo tak nějak více přírodní. Nová podoba je dle mého spíš k horšímu, vypadá to, jako by někdo potřeboval utratit peníze, tak byl pramen dobrý.

Nedaleko stojí rozhledna Súkenická. Ve vteřině našeho příchodu byla ještě uzavřena, ale naše trpělivost přinesla ovoce v podobě příchodu obsluhy s klíči. Kruhový rozhled a ten stál za to. Špičky Lysé a Smrku sice byly trochu v mracích, ostatní hřebeny ale byly „k dispozici“ a to včetně Malé Fatry. Seběhli jsme sjezdovku u chaty Súkenická a bylo před námi jediné výraznější stoupání dnešního dne na Vysokou. Nedaleko před vrcholem někteří z nás neodolali a absolvovali odbočku k prameni Rožnovské Bečvy, který byl vyznačen teprve před několika lety. Na Vysoké někteří usoudili, že si zaslouží svačinu a tak se podle toho zařídili a obsadili přístřešek.

 

Všechny fotky ve fotogalerii zde

Před námi už byla cesta, kde se nepředpokládalo žádné větší stoupání. V jednom úseku jsme se setkali s tratí závodu horských kol a tak jsme museli uskakovat. Od dřevěné kapličky sv. Cyrila a Metoděje jsme šli po neznačené trase až na rozsochu Miloňová s novou rozhlednou. Zatím k ní nevede žádná značená stezka a tak jsem očekával bloudění. Kupodivu jsme ji našli poměrně brzo a výhled do údolí Vsetínské Bečvy s Velkými Karlovicemi stál určitě za to. To cesta dolů byla větší dobrodružství, ale celkem nebylo kde se ztratit.

Již od Miloňové bylo slyšet houkání, na nádraží ve Velkých Karlovicích už bylo jasné, že patřilo parní lokomotivě, která tady byla na propagační jízdě u příležitosti Formanského dne ve Velkých Karlovicích. Nevím proč, ale každý člověk od dětství nějakým způsobem inklinuje k vláčkům, zejména těm parním. Každá jízda v sobě také skrývá trochu romantiky. A tak jsme nasedli, nejprve do vagónu s dřevěnými lavicemi pro obyčejné lidi, v Halenkově jsme si přesedli do polstrované sekce určené lepším lidem. To se přitom jednalo o třetí a druhou třídu, jak jsme se dozvěděli. Jeden z průvodčích nám podal odborný výklad k železniční dopravě a některým technickým parametrům jednotlivých vozů. Překvapila nás například spotřeba lokomotivy 25 m3 vody na 100 km.

Na Valašsko jsme se přijeli nadýchat čerstvého vzduchu. V případě parní lokomotivy můžeme hovořit o poměrně čistém kouři a smradu. Ať tak či onak, jsem rád, že jsme na našich toulkách narazili na takový dopravní prostředek, protože parní lokomotiva, to je jako kouzelný pohádkový dědeček.

Ondřej Burel

Tisk Tisk