Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Pálava 12. – 13. 10. 2013 – zhodnocení

Pálava 12. – 13. 10. 2013 – zhodnocení


Akce roku 2013, Pozvánka, Fotky

Už ani nevím, jak se přesně zrodil nápad uskutečnit zájezd do takového poetického koutu naší vlasti jako je Pálava, každopádně s určitou obměnou se jej podařilo po deseti letech reprízovat. Deset let je dostatečně dlouhá doba, aby se obměnil mančaft a aby Ti, kteří tu už byli se sem chtěli vrátit. A že bylo kam.

První den jsme měli v plánu přechod po tzv. Pálavské magistrále, která začíná na náměstí v Mikulově a přechází přes všechny hlavní vrcholy Pavlovských vrchů do Dolních Věstonic. Sotva jsme vyšli, už jsme stáli. O neplánovanou zastávku se postaral stánek s burčákem, před nímž se v časných ranních hodinách, na jinak klidném mikulovském náměstíčku, začaly tvořit rušné turistické fronty. Po menším zdržení jsme přes Kozí hrádek přeci jen pokračovali kolem Turoldu, Kočičí skály na Stolovou horu. K tomuto místu mám obzvláště osobní vztah datující se ještě do doby mých studií v Brně. V lomu na úpatí „Stolovky“ jsme se spolužáky kempovali během terénního cvičení z klimatologie. Kdo se nebál strašidel, zavítal také na Sirotčí hrádek a protože se přiblížilo poledne, začali někteří sondovat, kde by sehnali cosi do bříška.

Někteří dali na doporučení jiných a zavítali do Kafé Fara, kde probíhal dýňový týden. Nechtěl jsem experimentovat s dýňovou zmrzlinou jsa si vědom náročného programu, zejména ve večerních hodinách. Vyslechl jsem proto vábivé hlasy Sviany a spokojil se s obecní hospodou. To už nad Pálavou svítilo slunce a slibovalo hezký zbytek dne. A tak se naše kroky ubíraly kolem Kotle se skalním městem zahaleným do barev podzimu. Potkávali jsme takyturisty, kteří zodpovědně dodržovali pitný režim, soudě dle plastových lahví s jakousi zakalenou tekutinou v ruce. Ještě u toho plynně hovořili nějakým cizím jazykem. Neunikly nám ani chladící věže Dukovan, nejvýznamnějšího orientačního bodu na Vysočině. Zájemci si ještě troufli na nejvyšší vrchol Děvín a kolem vinic všichni došli do Pavlova, kde nás čekal autobus. Nocovali jsme v kempu Pálava v Nových Mlýnech.

 

Všechny fotky ve fotogalerii zde

Čert a člen KČT Kopřivnice nikdy nespí a na Pálavě už vůbec ne. Na večerní program byla zajištěna exkurze ve vinařství U Kapličky v nedalekém Zaječí. Pro většinu lidí to bylo zase něco jiného, něco dosud nepoznaného. Tak jsme zase někomu otevřeli oči. Odborný výklad o pěstování a zpracování vinné révy doprovázela degustace, která byla spíš neřízená, než řízená. Bylo poznat, že v našem kruhu se nalézá spoustu „znalců.“ Poté následovalo krátké posezení v restauraci Retro klub. Na mě osobně udělala dobrý dojem, protože je stylově upravená, na zdech visí vinilové desky, mezi stoly motorky a pod stropem kytary. K tomu hraje retro DJ hudbu z 80. A 90 let. Jak jeden z našich kolegů řekl: „U kapličky to je taková mikulovská Stodolní (ulice).“ Tady to prostě žije. Ale žilo to také v novomlýnském kempu, kde se mezitím vytvořilo volnopěvecké sdružení.

Druhý den bylo na výběr. Pro ty, co měli zájem věnovat se turistice, bylo připraveno putování mezi vinicemi do Bořetic. Druhou možnost – tzv. „jižní svahy,“ zvolili účastníci, kteří by z důvodů ať už zdravotních či jiných delší trasu nezvládli. Každopádně všichni, včetně invalidů, neomylně trefili ke stánku s burčákem na parkovišti u autobusu. Cesta se z větší části klikatila mezi vinicemi. A tak jsme si utrhli nějaký hrozen, ať máme energii sbalenou na cestu. A za chvíli další a další. Jenomže to nás brzo přešlo. Horlivci potom ještě udělali brigádu na sběr ořechů. To ráno bylo jako od Moneta, když se sluneční paprsky opřou do mlhy nad Modrými horami a z ní pomalu vystupují osamělé stromy a řádky s révou. Ale impresionismus rána byl vystřídán jinými postmoderními náladami, takže z rozhledny na Kraví hoře už bylo vidět i vrcholky včerejšího dne. Kolem sklípků a vládních budov Svobodné spolkové republiky Kraví hora jsme došli do Bořetic, kde jsme se všichni setkali.

Návštěva kraje s působivou vůní hroznů bylo pěknou tečkou nejen za turistickým podzimem, ale celou turistickou sezónou. Po tomto zájezdu v našem oddíle už vyčleníme jen dvě skupiny turistů: Ti, co byli U kapličky, pak dlouho nic a nakonec všichni ostatní. A jak se od nás ty Modré hory vzdalovaly, tak mi jen v uších zněly tóny o tom, že Jó třešně zrály a jak to bylo dál . . . Ale to už je jiná písnička.

Ondřej Burel

Tisk Tisk