Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Po stopách Toulavé kamery – Zábřeh, Brníčko

Po stopách Toulavé kamery – Zábřeh, Brníčko


Akce roku 2012, Pozvánka, Fotky

Sobota 28. 1. 2012

Ráno v 7 hodin vyjíždíme z Kopřivnice dvěma auty směr Olomouc, Mohelnice. Naším cílem je město Zábřeh. Proč právě tam a proč v zimě, ptali se mnozí již předtím, před konáním akce. Jedeme do Zábřehu do muzea za Eskymo Welzlem, zněla moje odpověď, a tak to bylo prezentováno i na naší pozvánce. A kdo že to byl ten Eskymo Welzl? Tak pokud nevíte, jednalo se o rodáka ze Zábřehu, známého cestovatele a dobrodruha, který právě putoval a cestoval hlavně v zimě.

Pro ty, které by zajímaly bližší údaje, pár základních informací: Jan Welzl se narodil roku 1868 v Zábřehu na Moravě v rodině kloboučnického tovaryše Johanna a jeho manželky Kláry. Byl mužem mnoha povolání, za svůj život stihl být topičem, strojníkem, stavitelem transsibiřské magistrály, polárním lovcem, zlatokopem, vynálezcem perpetua mobile, charismatickým vypravěčem a především cestovatelem a dobrodruhem. Ve svých pětatřiceti letech byl dokonce zvolen na Novosibiřských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho nevšední život se stal hlavním tématem řady oblíbených cestopisů, oceněných i v zahraničí.

Na cestu kolem světa se pětadvacetiletý zámečnický tovaryš vydal po smrti svých rodičů v roce 1893. Zpátky v mladém Československu se objevil až po více než třech dekádách strávených v cizině. Během nich plul po světových mořích, stavěl transsibiřskou magistrálu, podnikl dvouletou pěší pouť z Irkutsku na sever a prožil 26 let na Novosibiřských ostrovech, kde se prosadil jako schopný lovec a obchodník s kůžemi.

Za nedobrovolný návrat do Evropy vděčil Arktický Bismarck, jak Welzla přezdívali bílí polárníci, ztroskotání své lodi u pobřeží Aljašky. Krátce na to ho americký soud vypověděl z USA, podezřelý běloch se totiž odvolával na už neexistující rakousko-uherskou monarchii. Životem ošlehaný dobrodruh se usadil v Hamburku, odkud navázal písemný kontakt s redaktorem Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, budoucím autorem první knihy o polárníkových dobrodružstvích s prostým názvem – Eskymo Welzl (1928).

Doslova senzaci vyvolalo přednáškové turné a rozhlasový pořad, v němž věčně dobře naložený Moravan účinkoval při své návštěvě Československa v roce 1929. Jeho vyprávění, mnohdy směšná a neuvěřitelná, byla přijímána s velkým nadšením a aplausem.

Osobnost Welzla údajně inspirovala Karla Čapka k vytvoření postavy kapitána Van Tocha ve slavném díle Válka s mloky. Jeden z největších českých dobrodruhů budí dodnes zájem široké veřejnosti a je předmětem bádání mnoha zapálených „welzlologů“. Ctitelé Strýčka Eskymáka pokládají polárníka za druhého Járu Cimrmana (ostatně posloužil i Zdeňkovi Svěrákovi jako předloha pro vytvoření mýtického hrdiny), ovšem s tím rozdílem, že Eskymo Welzl skutečně žil. Zemřel v dawsonské nemocnici St. Mary roku 1948. Je pochován na obecním hřbitově v Dawson City (na severozápadě Kanady při hranicích s Aljaškou), kde má svůj náhrobek.

V Zábřehu na Moravě se každoročně v průběhu měsíce ledna a února koná festival cestovatelů, dobrodruhů a recesistů, tzv. welzlování – recesistické soutěže, filmové a kulturní akce na počest slavného rodáka.*

Je 9:15 a přijíždíme do Zábřehu na dolní náměstí (náměstí Osvobození), kde vystupujeme z aut. Oficiálně přivítám účastníky této akce, řeknu jim, proč jsme zde, a můžeme vyrazit k muzeu. Je nás devět. V 9:30 jsme již na horním náměstí (Masarykovo) před muzeem a jdeme dovnitř, kde začínáme prohlídkou výstavy „Cesta do pravěku“. Tato výstava ukazuje, jak se dříve žilo na našem území. Staří Keltové, Slované a jejich pomůcky defilují před našimi zraky. Výhodou bylo, že se zde mohlo fotit.

Pak se přesouváme do poschodí, kde jsme viděli rytiny od Hollara, nábytek a pomůcky denní potřeby obyvatel Zábřehu, kde byli i místní rodáci a mezi nimi i v samostatné expozici Jan Welzl, kvůli němuž jsme sem přijeli. Tak zatímco se na první výstavě fotit mohlo, tak tady ne – škoda. Kromě původního náhrobku Jana Welzla (s chybným rokem úmrtí), který byl nakonec z Kanady stažen a umístěn v tomto muzeu, vidíme mimo jiné i záběry Welzlova muzea v Dawson City. Vláďa Kadlec navrhl v žertu na příští naší akci navštívit i toto muzeum … No, v dohledné době to není reálné.

 

Všechny fotky ve fotogalerii zde

V 10:50 odcházíme a na Vláďův návrh jedeme auty k nádraží, kde je socha tohoto cestovatele. Ta má kolem krku omotaný šálek, snad aby mu nebyla zima. Fotíme sochu i naši skupinu cestovatelů, a pak odjíždíme směr hrad Brníčko, který byl dalším cílem této akce. V 11:44 jsme v obci Brníčko a vyrážíme na hrad. Je to jen půl kilometru k hradu a po 12. hodině jsme tady. Pěkná zřícenina, fotíme hrad i naši skupinu s vlajkou klubu, kterou jsem vytáhl. Pořádně si ho prohlížíme, teplota –2°C, je to paráda, krásné rozhledy. Pod nohama jen 10 čísel sněhu, někde víc, ale počasí je nádherné, svítí sluníčko.

Je 12:30, když se s hradem loučíme, ještě jsem stihl říci v krátkosti pověst o zdejším hradním pánovi, a jde se. Původně jsme chtěli udělat okruh, ale trochu jsme zakufrovali, a tak volíme náhradní trasu přes Dlouhomilov a Brníčko zpět k našim autům. Našlapáno 15 km.

Po 15. hodině odjíždíme přes obce Rájec a Zvoly, kde jsem se zastavil u smírčích křížů, a jedeme směr Mohelnice, kde se zastavujeme na občerstvení v restauraci Apollo. Zdržíme se do 16:50, kdy odjíždíme domů. To už je úplná tma. Po mírném zakufrování auty v Olomouci přijíždíme do svých domovů. Je 19:15, když mě kamarád Jirka vysazuje před domem. Sláva nazdar výletu – jsem doma.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že se jedná o první akci tohoto směru. Když jsme tvořili plán akcí na letošní rok, tak mne napadlo uskutečnit akci takového druhu po známých i méně známých místech v našem okolí. Mým cílem je přiblížit formou takovýchto výletů muzea, výstavy, známé rodáky i osobnosti, ale i přírodní zajímavosti všem, kdo projeví zájem. Původně byla tato akce plánována jako autobusový zájezd, ale když se z důvodu nezájmu ale i ceny neuskutečnil, tak jsme se rozhodli jet auty. Když jsem slyšel a dostával zprávy, že zájezd je drahý, nezbývalo mi nic jiného, než říci – vážení, ceny za dopravu mi dá autodopravce, já ty ceny netvořím. Už jsem podotýkal i na naší výroční schůzi, že nebude pro mne problém vypočítat cenu přesně podle míst a počtu účastníků v autobuse, ale kdo mi nebo kterémukoli vedoucímu zájezdu toto zaručí? Takže autodopravce vám dá cenu a je mu jedno, kolik lidí pojede. Pro ty, kteří takové akce nepořádají a neorganizují. Není nic horšího, než když musíte autodopravci oznámit, že se akce ruší. To by si měl každý vyzkoušet na vlastní kůži, potom by mluvil jinak.

Ale dost připomínek. Nebude-li o autobusové zájezdy zájem, budeme jezdit vlakem nebo i auty, ale akci uskutečníme. Bylo by špatné, kdyby přihlášení účastníci museli říci: „s vámi nebudeme jezdit, jste nespolehliví, to raději budeme jezdit s někým jiným“. I proto budeme v plánovaných akcích pokračovat i v malém počtu, ale ono to půjde. Jen se nepoddat.

Na závěr – ráno teplota –10°C, později krásný slunečný den, jak jsem již zmínil, hrad Brníčko v zimním hávu – to stálo určitě za to. Nezbývá mi, než poděkovat všem účastníkům této akce, ale hlavně řidičům J. Chalupovi a A. Pavliskové za bezpečný návrat domů. V. Kadlecovi za pomoc při napsání pozvánky, vyhledávání informací a zajímavostí, a za podněty při akci.

Zapsal vedoucí akce J. Poruba

Tisk Tisk