Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Hraniční vrch – zhodnoceni

Hraniční vrch – zhodnoceni


Akce roku 2012, Pozvánka, Fotky

14.4.2012

Vlakový zájezd na prahu Osoblažského výběžku, uskutečněný v polovině dubna lze považovat za skutečný začátek nové turistické sezóny v našem klubu. Pokud pomineme běžkován v Orlických horách a dva poznávací zájezdy, tak jsme se dnes zakousli do prvních letošních pěších kilometrů. Zároveň se jednalo o první akci, na níž se mohli zájemci přihlásit prostřednictvím nové e-přihlášky.

Z kopřivnického nádraží jsme se přes Studénku, Ostravu – Svinov a Krnov dopravili do Města Albrechtic. Již z dálky bylo možno zřetelně rozeznat Hraniční vrch s dvojvěžím rozhledny, otevřené v loňském roce. Původně vojenský objekt – stožáry nesoucí antény dnes zcela změnil využití a je jedním z magnetů podporující turistický ruch v pohraničí. Pokud se zadaří, bývají vyhlídky impozantní – od Pradědu, nejvyššího vrcholu Moravy na jedné straně, do Polska a na celé Osoblažsko na straně druhé. Bystré oko by odhalilo i zámek ve Slezských Rudolticích nazývaný také jako „Slezské Versailles.“ Odhalilo by, kdyby nebylo mraků a oparu.

Ale není špatné počasí, je jen špatné oblečení. Ačkoliv se na profukující vyhlídkové plošině zdálo, že absence některých svršků (rukavicím, které jsem nechal doma, bylo ve skříni dobře) výlet zkazí, nakonec to byla asi jediná nepříjemnost na celé trase. U silnice na Piskořov stojí malá kaplička s cibulovou střechou a kousek za ní vstupuje cesta do lesa. Tento úsek byl nejpohodovější. Až na prvních pár kroků téměř žádné stoupání, trasa vyloženě „pro vozíčkáře.“ Neolistěnými korunami stromů místy pronikaly sluneční paprsky a než jsme zahlédli věž kostela v Liptani, hrozba pěkného počasí se naplnila.

 

Všechny fotky ve fotogalerii zde

I milovníci neživé přírody si přišli na své. Před cílovou vesnicí leží Liptaňský bludný balvan, který zde zabloudil (nebo spíš byl zablouzen) odkudsi ze Skandinávie. Ale ukázal se jako dobrý stolek pro svačinu. Střechy Liptaně již byly na dosah ruky. Protože se většina lidí cítila „málo unavená“ nebo „stále při síle“ zkusili jsme dobýt i druhou rozhlednu na Strážném vrchu. Cesta k ní vede dosti nejasně a vypadá to jako by obcházela kopec míjíce vlastní vrchol. Na řadu přišla technika, která ukázala, nejkratší možnou cestu. Po menších eskapádách s navigačním systémem GPS, jsme nakonec stanuli u dřevěné rozhledny. Hrátkami s džípíeskou jsme sice ušetřili jen 24 kroků, ale za to nezapomenutelné dobrodružství v ostružinách to určitě stálo.

Ještě jedna technická zajímavost byla na naší trase a to jízda úzkokolejnou železnicí do Třemešné. Vláček se klikatí mezi domy a stromy, tu kříží nějaký potůček, několikrát změní směr a jsme v cíli. A tady jsme potkali jiné turisty. Když zjistili, že jsme turisti z Kopřivnice, tak si hned vzpomněli na Poslední puchýř. „A kde máte Pepíka Porubu?“ zazněl jeden z dotazů kolegů ze Zlatých Hor. Pepík s námi dnes bohužel nebyl.

Jako vedoucí zájezdu jsem zaznamenal také jednu kritickou výtku ze strany svého otce: „Tohle je v historii KČT Kopřivnice teprve druhý zájezd, kde nikdo nenalil.“ No tak sorry. Snad někdy příště.

Ondřej Burel

Tisk Tisk