Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Klimczok – zhodnocení

Klimczok – zhodnocení


Akce roku 2011, Pozvánka, Fotky

14.5.2011 – sobota

Po dvou letech přišel čas opět navštívit pozoruhodný kout za řekou Olší. Pro letošní rok jsme naplánovali hřebenovou trasu v zázemí stotisícového města Bielsko – Biala. Naším výchozím bodem byla jeho místní část Olszówka, kde se nachází dolní stanice kabinové lanové dráhy na Szindelniu.

Většina z nás lanovky skutečně využila k překonání 450 m výškového rozdílu. Nicméně je v našich řadách dostatek jedinců, kteří mají potřebu jít hrdě vstříc dalším výzvám a žádná lanovka je nezastaví a nezabrání jim ve zdolání kopce stylem „Edmund Hillary.“ Ale ani jízda kolejkou linowa není žádná prohra, protože nabízí jedinečná panoramata na okolní zalesněné vrcholy a Bielsko – Bialou. Od horní stanice lze nastoupit na červenou turistickou značku, která má hřebenový charakter a provázela nás po celou dobu.

Samotnou trasu lze označit jako poměrně atraktivní. Kromě dalekých rozhledů od Lysé hory, Velké Čantoryje přes Malé Beskydy až po Babí horu a Pilsko v Žywieckých Beskydech se na ní nachází hned tři turistické chaty plus další dvě v sedle Salmopolska, kde byl náš cíl. V případě Szindelnie a Klimczoku se jedná o klasické kamenné horské chaty. Za těch několik let, co jezdíme do Polska mi chata na Klimczoku přirostla k srdci pro svou jedinečnou atmosféru tvořenou masivními dřevěnými lavicemi a krbem. Zde se sešli zástupci jak „lanovkářů“ tak „Beskydských alpinistů“ a většina nějakou finanční útratou podpořila zdejší region. Následující příkře klesající pasáž na sedlo Karkoszczonka bývá v průvodci nazýván jako „malé galeje,“ což lze připsat především kamenitému podkladu na cestě. Přímo v sedle se krčí nově opravená dřevěná chata Wuja Toma mající charakter spíš výletního místa pro širší skupiny turistů.

 

Všechny fotky ve fotogalerii zde

Od Wuja Toma k sedlu Salmopolska je asi nejzajímavější (hlavně nezapomenutelná) část cesty tvořená pravým hřebenem. Přestože rozdíl mezi počátečním a cílovým bodem tohoto úseku je jen cca 300 m, ve skutečnosti je potřeba překonat několik vyvýšenin, kde se člověk lehce orosen potem dobývá do příkrého kopce, aby v zápětí nabytou výšku ztratil. To se opakuje celkem asi šestkrát konce nevidno. Největší odměnou za námahu byly výhledy do údolí Brenny, na vrchol Skrzycne, které se neomrzí. Na druhou stranu co je to platné, když je potřeba překonat ještě několik příkřejších stoupání. Podobně jako noha nohu mine, kráčely ručičky ciferníkem k vyšším číslům. Ale usedlosti v cílovém bodě na dohled nás naplňovali optimismem.

Konec dobrý, všechno dobré. A když se k autobusu dostavila i poslední 86. noha (to znamená, že bylo 43 účastníků), pan řidič zmáčkl knoflík na palubní desce, ozvalo se „psssss“ a čau Polsko. Samotný závěr zájezdu tvořila společenská část (opět jsme podpořili místní region), jejíž pokračování v autobuse bylo obohaceno pěveckým vystoupením v českém a maďarském jazyce.

Ondřej Burel

Tisk Tisk