Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Náročný výstup na Veľký Choč

Náročný výstup na Veľký Choč


Akce roku 2010, Pozvánka, Fotky

Sobota 12. 6. 2010

V sobotu 12. června se uskutečnil odložený zájezd do slovenských Chočských vrchů, který musel být v půli loňského října přesunut kvůli nečekaně zhoršenému počasí a napadnutí sněhu. To snad v půli června naštěstí nehrozilo (i když člověk nikdy neví…), ale i případný déšť by tento krásný zájezd hodně znehodnotil. Naštěstí jsme měli krásné počasí, i když, jak dále popíšu, pro některé z nás až moc.

Na zájezd jsem se velice těšil. Na internetu jsem se dočetl, že Veľký Choč je majestátní osamocený vrchol, z něhož jsou nádherné, téměř kruhové výhledy na velkou část Slovenska. A to bylo pro mě tím největším lákadlem. Navíc, jak jsem se později doslechl, se říká, že „kdo nebyl na Veľkém Choči, nebyl na Slovensku“. Z internetu jsem také znal popis naší plánované trasy, viděl jsem i výškový profil trasy, přečetl jsem si ohlasy na výstupy jiných výprav. Věděl jsem tedy, že nás nečeká nic jednoduchého, výškový rozdíl přes 900 metrů a především výškový profil trasy vypadal hrůzostrašně, ale řekl jsem si, že pomalým tempem to snad zvládnu.

Cesta do Valaské Dubové, kde začínal náš výstup, trvala trochu déle, než jsme čekali, a tak jsme na místo dojeli až kolem půl desáté, po čtyřech hodinách cesty. To už sluníčko pěkně hřálo, byl možná nejteplejší den letošního června. Zastavili jsme přímo u Jánošíkovy krčmy, a tak jsme se nemuseli namáhat hledáním této pamětihodnosti. V tomto hostinci byl totiž v roce 1713 chycen zbojník Juraj Jánošík, po zradě za 200 dukátů. Po prohlídce objektu, občerstvení a namazání opalovacími krémy, jsme se pozvolna vydávali na trasu. Jen pár účastníků zájezdu odjelo do nedalekých Kalamen na kratší trasu k Liptovskému hradu. Po lehčím začátku začala trasa strmě stoupat, takřka nikde nebyly žádné lehčí, odpočinkové úseky. Naštěstí se šlo stále v hustém lesním porostu ve stínu stromů, ale i tak jsem byl brzy zcela propocený. .=

Konečně jsme došli na mýtinu Stredná poľana, kde jsme si ve stínu stromu dali odpočinek a malý oddech. Vrcholek Veľkého Choče už se zdál na dohled, ale bylo to ještě náročné. Trasa opět prudce stoupala, cestu lesem nahradila kosodřevina, a místy i skalnatý terén. Navíc teď už se šlo na přímém slunci, bez stínu lesa. Často jsem musel odpočívat, a občerstvovat se. Bohužel jsem si vůbec nevybral dobře, vzal jsem si jen 2 krabice neředěného džusu. To se neukázalo být dobrým nápadem. V prudkém slunci a velkém vedru se k únavě přidružila i žaludeční nevolnost, postupně mě jiní předcházeli. S velkým horkem mám problém odmalička, to už lepší nebude. S velkým úsilím jsem však dorazil na vrchol, kde již byla většina naší výpravy, a odpočívala ve stínu skal. Počkali jsme na zbytek našich účastníků, a pak jsme se připravili ke společnému fotografování s naší vlajkou, kterou s sebou nosím. Až po krátkém odpočinku jsem se kochal nádhernými výhledy na Malou Fatru, Oravu, Rozsutec, Nízké Tatry na obzoru, i Liptovskou Maru.

 

Všechny fotky ve fotogalerii zde

Pak jsme pokračovali sestupem po červené značce do Lúček. Jestliže cesta nahoru byla velice strmá, zpátky to bylo ještě horší, sestupovali jsme po strmější straně kopce. Skoro žádné serpentiny, cesta nejkratším směrem dolů. V jednom místě byly i řetězy. Sestupoval jsem jen velmi pomalu, ani po odpočinku mi nebylo dobře. Napít džusu jsem se již neodvážil, a po cestě žádná občerstvovací stanice nebo chata nebyla. Navíc cesta tímto směrem byla 2× delší.

Na trochu přímějším úseku, před dalším prudkým sestupem, jsem si dal odpočinek. Ostatní už pomalu odcházeli. Přicházel Pepík Poruba, a když jsem mu pověděl, že mi není moc dobře, velice ochotně se nabídl, že půjde se mnou. Ještě jednou mu děkuji. Sestupovali jsme jen velmi pomalu, často jsme museli odpočívat, tedy kvůli mně. Naštěstí jsme objevili studánku s chladivým pramínkem, kde mi Pepík půjčil láhev, kterou jsem naplnil, a takřka celou vypil. Bylo to dobré osvěžení studenou vodou, kterou jsem si pak vzal i s sebou. Po nějakém čase mi už bylo mnohem lépe, a nemuseli jsme se již zastavovat.

Cesta dolů se dosti vlekla, stále prudce dolů, tentokrát převýšení přes 1 100 metrů. Až poslední úsek byl trochu pozvolnější, závěrečná část do Lúček už po silnici. Na začátku obce jsme míjeli termální koupaliště, které navštívili i někteří naši turisté. Byla tam i pizzerie, ale protože 1 návštěvnice lázní nám poradila až druhou hospůdku na konci vesnice, šli jsme dále. Došli jsme až ke kostelu a k našemu autobusu, ale nikde žádná druhá hospůdka nebyla. Nenapadlo mě, že by mohla být u vodopádů, od kterých jsem byl jen kousíček, a na které jsem v tom horku docela zapomněl, a šel jsem zpátky k té první hospůdce. Tam jsem si konečně dal vychlazenou minerálku, a vše bylo opět v pohodě. Mrzí mě jen to, že jsem nedošel k těm vodopádům, které určitě byly hezké, díky alespoň za fotografie jiných účastníků. Já jsem však měl jen 1 myšlenku – najít chlazenou minerálku.

Před odjezdem domů vedoucí zájezdu Šárka zorganizovala ještě jedno společné fotografování, a pak už jsme se vydali na cestu zpět. Bylo po 17. hodině. Do Kopřivnice jsme dojeli před 22. hodinou. Byl to velice pěkný zájezd, přes ty problémy s horkem. Ale ostatní účastníci je asi neměli. Trasa měřila jen 15 km (podle mapy, která nebere v úvahu výškový profil, dokonce jen 11), ale byl to 1 z nejnáročnějších výstupů, které jsem kdy absolvoval. Výhledy však byly nádherné, a stály za to, stejně jako ten pocit, že přes všechny problémy jsem to zvládl.

Zapsal Vladislav Kadlec



""text odkazu":""text odkazu":""text odkazu":text odkazu:

Tisk Tisk