Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Kathmandu, Nepál očima Františka Blably

Kathmandu, Nepál očima Františka Blably


Zpět na přehled částí

Nepál – M. Everest na dosah

Rozhodnutí, že chci jet do Nepálu, padlo v loňském roce, na dovolené v Norsku. Setkal jsem se tam s kamarádem, který mi doporučil cestovní kancelář, se kterou cestu do Nepálu sám absolvoval. Musím konstatovat, že mé velké přání, se na M. Everest podívat, trvalo nejméně dvacet let. Neváhal jsem ani chvíli a po domluvě se ženou jsem se ihned po vydání katalogu přihlásil.

Celou dobu až do října tohoto roku pominu. Jistě, dělal jsem si starosti, jestli se v republice najde dost bláznů, kteří se přihlásí. Cestovka měla podmínku, že nás musí být nejméně 8. Nakonec nás bylo dvanáct, s vedoucím třináct. Tak akorát. Termín odjezdu se blížil. Já pilně trénoval. Chodil po Beskydách a zúčastňoval se všelikých zájezdů. Za celý rok jsem ani nezakašlal, což bylo dobrou předzvěstí. 22. 9. letošního roku se probudím a cítím nějaké mrazení v zádech. Dostal jsem chřipku jako hrom. 12 dnů před odjezdem. Začalo intenzívní léčení. Vypil jsem velké množství čaje a snědl 1 kg medu.Pro prevenci jsem kloktal propolis, takže v krku mne nebolelo. Snědl jsem spoustu vitamínů a paralenu. Do odjezdu jsem byl jakžtakž v pořádku.

Balení věcí byl taky malý horor. První jsem si všechny věci nabalil do sportovní tašky. Pak se mi to nelíbilo, tahat se s taškou a přebalil jsem do 60l batohu. Jako příruční zavazadlo jsem si vzal menší sportovní tašku a do ní malý batoh. Později jsem zjistil, že první varianta byla správná, ale to už bylo pozdě. V batohu se těžko hledají určité věci. Vždy, když jsem něco hledal, musel jsem z batohu všechno vyndat, což mne strašně zpomalovalo a navíc velice znervózňovalo. 4.10. Budíček ve 3 hod. Odjezd vlakem z Kopřivnice ve 4.05 hod. Celou cestu jsem projel bez problému. V Kolíně do kupé přistoupily dvě dámy, které letěly do Švédska. Nebyl tedy žádný problém s přesunem na letiště, ze kterého jsem měl trochu obavy. Na letišti jsem s trochou problému našel stanoviště, kde jsme se měli všichni setkat. Pak už nastalo jen představovaní, a odlet do Londýna.

V Londýně první problém s odbavováním. Žena mi nabalila tři suché salámy ve vulkanickém balení. Kolem mojí příruční tašky vznikl veliký rozruch. Mne probrali do nitě. Málem mne svlékli do naha. Já anglicky neumím ani slovo, zavolal jsem vedoucího a pak se to vysvětlilo. Kontrola si myslela, že salámy jsou snad plastická trhavina. Samozřejmě jsem byl ze skupiny poslední a čekalo se jen na mne. Tedy honem všechno naházet do tašky a hajdy do letadla. Let byl příjemný, letušky pěkné. Trval 8 hod. při průměrné rychlosti asi 1000km/hod. ve výšce nad 10 000 m a mrazu –55 stupňů. Letěli jsme jižním směrem. Zpět potom severním směrem. Nepříjemné bylo čekání v Londýně. Odlétali jsme za 7 hod. 5. 10. v 11 hod 15 min. přistání v Dilhi. Přesedání na linku do Kathmandu. Opět průšvih. Při kontrole mi našli v příručním zavazadle manikúru. Moc s tím problémy nedělali, jen mi vzali oboje nůžky. Takový nepořádek, jaký jsem měl v příručním zavazadle , se jen tak nevidí. Mělo to pak své důsledky, při vyřizování vstupních víz do Nepálu. Ale to předbíhám.

Kathámský terminál byl už úplně jiné kafe. Směrem k horšímu a pro mne hrozně nepříjemný. Bylo tam, jako všude v Nepálu, šero. Šetří se elektřinou. Ten, kdo je slabozraký, tak asi ví o čem mluvím. Na jedné straně vás vedoucí popohání ke spěchu. Před vámi sedí u asi čtyř stolů za sebou různě od sebe vzdálených úředníci. Vrazí vám nějaký lístek do ruky. U druhého stolu ho odevzdáte a dají vám dva nové. Stále držíte pas a ukazujete, že ho máte. U předposledního stolu vám dají žádost o vízum, kterému absolutně nemůžete rozumět, protože je šero a písmenka jsou malá. Navíc jsem nemohl najít brýle. Stres jako hrom. Pavel se mi nabídl, že mi to vyplní, ať mu dám pas.Teď si představte ten horor. Já jsem pas někde položil a neměl jsem ho. V ten moment se o mne pokoušel infarkt. P. Bůh mne osvítil a já jsem utíkal k tomu prvnímu stolu a tam mi můj pas dali. Tím skončila moje anabáze po letištích světa.Vyšli jsme z terminálu, kde nás čekalo auto, které nás dovezlo do hotelu. Přivítání bylo pěkné. Ubytování nemělo chybu. Dvoulůžkové pokoje se sprchou a WC. Dojmy z Kathamandu popíšu v dalším díle.


Kathmandu, hlavní město Nepálu a přelet do Lukly.

Kathmandu je situováno v údolí mezi horami. Vzduch se tam nehne a je skoro nedýchatelný. Smog jako hrom. Pach ještě větší. Doprava neskutečná. Jezdí se vlevo. Každý jezdí jak umí a čím víc troubí, tím pro něho líp. Nejhorší jsou motorky, které jezdí rychle a jak uznají za vhodné. Zdá se, že předpisy pro nikoho neplatí. Strašný mumraj. Chvíli z toho máte legrací, ale když potom chcete někde jít, jsou problémy. Dvakrát do mne narazilo zezadu auto. Přišel jsem k závěru, že při chůzi musíte držet co nejpřísněji přímý směr. Nevybočovat, pak kolem vás motorky jen profičí a vyhnou se vám. Kanalizace je otevřená. 30 cm hluboký nekrytý kanál vede kolem hlavní cesty. Není nijak označený, ale neviděl jsem ani jednu motorku nebo auto, že by do něho vjely. Se smetím si nedělají žádné starosti. Dají ho na hromadu, to v lepším případě a pak tu hromadu zapálí. Jsou ulice, kde je obchod vedle obchodu. Takových ulic je nejvíce. Prach, neprach, prodávat se musí. Abych to zkrátil, pravé asijské město. Na památky jsme jeli hotelovým autem. Nechyběla mu klimatizace, pro nás zábavná jízda, pro šoféra fuška. Při prohlídce mi trochu vadilo mnoho lidí. Stále se proplétat mezi tolika lidmi, je dosti únavné. Pro mne to však bylo něco naprosto nového, tak jsem si to užíval. Musel jsem však dávat pozor, abych v tom davu neztratil kolegy. Myslím, že fotky v galerii jsou dost výmluvné a nepotřebují další komentáře. Snad ještě malou poznámku. Byli jsme upozorněni na opice, které jsou údajně velice krotké a drzé. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby údajně nebyly nositelkami všelijakých nemocí. Proto jsem nosil láhev s vodou, abych se v případě nutnosti mohl bránit. Měl jsem trochu tísnivý pocit, hlavně když jsme scházeli ze schodů.Tam těch opic bylo trochu více a lidí méně. Všechno dobře dopadlo, nikomu se nic zlého nepřihodilo. Ještě bych se chtěl zmínit o hinduistickém hospici a pohřebišti. Bylo mi tam velice úzko. Fotil jsem s velikým sebezapřením. Ti svatí muži jsou vyloženě komerční chlapíci a mají do pravých svatých moc daleko. Překvapily mne koupající se děti, velice blízko od míst, kde se pálily mrtvoly. Odhadl jsem vzdálenost na 20 m. Focené svatyně mají něco společného se zvykem pálení ovdovělých žen. Jsou tam uložené ostatky. Noční život je velice rušný. Prodává se hluboko do noci. Všude hraje hudba a je ještě větší rumraj než ve dne. Asi proto, že v noci je všechno slyšet mnohém více.

Navštívili jsme restauraci, kde jsme povečeřeli. Poručili jsme si steak, byl velmi dobrý. Na zpáteční cestě jsem trochu bloudil, ale nebyl žádný problém, protože jsme měli vizitku hotelu, kde jsme bydleli. Už jsme se těšili, až vypadneme z města a přemístíme se letadlem do Lukly. Přelet sám o sobě byl velké dobrodružství.

Vnitrostátní terminál, byl ještě o něco málo horší, než ten na který jsme přiletěli z Dilhi. Nízká budova a vevnitř všudypřítomné šero. Usadili jsme se, kde bylo místo a čekali. Musím ještě napsat, že lety provozuje několik leteckých společností. Když vyvolala jedná velice pěkná letuška číslo našeho letu, nastal jako vždy fofr. Rychle nasednout do letadla a startovat. Musím říct, že letadlo u nás moc důvěry nevzbudilo. Míst bylo tak akorát pro nás. Zbylo jen jedno, pro letušku. Rozdala nám vatu do uší a bonbon a startovalo se. Let byl úžasný, když člověk zapomněl, čím letí. Natěsnání jsme byli dostatečně. Dívat se v televizi, jak letadla létají mezi horami, je úplně o něčem jiném, než to prožívat ve skutečnosti.Ještě před letem nám vedoucí povyprávěl, jak se nepodařilo jednomu letadlu v Lukce přistát a jak letadlo i s pasažéry shořelo. Pocity byly všelijaké. Žaludek byl hned v krku a někdy i v kalhotách. Hlavně když jsme přelétali z jedné doliny do druhé. Musím ještě napsat, že nám bylo sděleno, že letadlo létá s plnými nádržemi, protože v Lukce není kde benzín načerpat. Přiletěli jsme nad letiště, můžu-li nazvat ten malý prostor, kde jsme přistávali letištěm a piloti letadlo otočili a letělo se zpátky. Pro nepříznivé počasí se nedalo přistát. V Kathmándu vysednout z letadla a znovu čekat. Napodruhé se to povedlo a my jsme šťastně přistáli v Lukce.

Opět co nejrychleji opustit prostor letiště. Když jsem si v tom kalupu alespoň trochu letiště prohlédl, musím poděkovat pilotům, že nás bezpečně dovezli tam, kam jsme měli namířeno. Pochybují, že letiště má 5 km. Je to kousek rovné a to není pravda, že rovné plochy. Ono to letiště se proti přistání zvedá tak pod 30°. Pilot přistává do kopce. Letiště nekončí nějakými záchytnými příkopy, ale prostě stěnou. Špatné přistání se nedá opakovat. Při startu se letadlo roztočí na plné obrátky, přejede asi 20m po rovině. Pak začne klesat, to máte žaludek v krku nu a na konci se o nějaký ten metr propadne, jako na přilepšenou. Nic nejde opakovat, to připomínám. Všechno dobře dopadlo. Sešli jsme se v lodgii, kde jsme se občerstvili, vedoucí zajistil nosiče a vydali jsme se na první trek.


Nepál – M.Everest na dohled II.

Dnes bych chtěl popsat cestu z Lukly do Namche Bazaru. Tuto trasu s převýšením 636 m. Lukla 2804m n.m. N.Bazaar 3440m n.m.jsme šli dva dny s přerušením a přenocováním v Phakdingu 2623m n.m. Než jsme se vydali na trasu, prošli jsme školením, jak se po cestě chovat a jaké pravidla dodržovat. V druhé polovině trasy jsme vstupovali do Národního parku a je nutno dodržovat všechna pravidla jako doma. Vstup je za poplatek a každý kdo vstupuje, je řádně zaregistrován a je mu vydána legitimace. Pro běžný provoz je třeba vzít na vědomí. Je zapotřebí uvolňovat cestu nosičům nákladu. O nosičích napíšu podrobněji v některé z příštích kapitol. Absolutní přednost mají zvířata, především volové a Yaci. Vždy je nutno, když člověk uslyší zvonky, což je signál, že jde kolona zvířat, najít si co nejširší místo, hlavně u hory, nikdy u svahu a počkat až hovádka přejdou. Zvířata vám nikdy neuhnou a už prý se staly případy, kdy zvíře srazilo turistu ze svahu. Svahy jsou velice strmé a kamenité. Na přežití takový pád určitě není. Několikrát jsme přecházeli po visutých mostech. Byli jsme důrazně upozornění, že zvířata mají absolutní přednost. I kdybychom byli pár metrů od konce mostu a když zvíře na most vejde, je nutno se okamžitě vrátit. Zvíře, jak už jsem jednou psal, neuhne. Většinou má náklad širší než je samo široké a turistu škaredě pomačká a v horším případě svrhne z mostu.Takovou příhodu jsem na vlastní oči viděl.Šel jsem zároveň s turisty z Německa přes most. Byli jsme asi ve dvou třetinách mostu a vešel na most, naložený vůl. Okamžitě jsem se vrátil. Němci však i přes mé volání pokračovali dál. Asi 20m od konce mostu se střetli s voly. Měli štěstí. Vodiči volů rozhoupali lano, na kterém most visí. Tím vznikla malá mezera, kterou turisté využili a mezi zvířaty se protlačili. Měli štěstí, že volové nesli pytle se senem. Myslím si, že to je zachránilo před úrazem. Fotky v galerii. Celá cesta vede kolem řeky Dudh Kosi. Česky Mléčná řeka. Je opravdu bílá jako mléko. Prudká. Přecházeli jsme přes několik visutých mostů. Z toho ten nejvyšší vedl 80m nad řekou. Právě tam se stala příhoda se zvířaty. Mosty jsou v perfektním stavu. Jejich výměnu financovalo Švýcarsko. Počasí nic moc. Celou noc pršelo. Ráno zataženo.

Celá cesta je náročná, protože se stálé prudce stoupá. Již na tomto treku člověk pozná, co si může dovolit. Jakou rychlost chůze si může zvolit. Celou cestu jsem šel, skoro jako vždy, sám. Došel jsem k závěru, že jakékoliv zrychlení, ať už po rovině nebo když se vyskytlo nějaké klesání, se nevyplatí.Vždy pak musíte zastavit a vydýchat se. Čili, co člověk nadehnal, okamžitě ztratil. Když jsem udělal fotku, už jsem ztrátu nedohnal, tím pádem jsem šel sám. Tak to bylo vždy. Nad očekáváni se mi šlo velice dobře, po oba dva dny. Na první zastávce jsem nezkušený, šel do sprchy.Vážení, bylo to poprvé a naposledy. Jsem z domu zvyklý na studenou vodu. Ovšem studená voda v Himálajích, to je síla. Do večera jsem nemohl rozmrznout. Bál jsem se, že nastydnu. Přežil jsem to ve zdraví. Na druhý den jsme došli do Namche. Tentokrát jsem byl skoro na pokrají sil. Závěr cesty byl krutý. Namche leží na prudkém svahu. Naše lodgie stojí až na samém vrcholu města. Poslední barák. Schody jsem pojmenoval Schody do nebe. Doopravdy to tak vypadalo.

Každá vesnice začíná vždy Stupou. Stupa bývá buď ve tvaru brány, nebo jen obdélníkového tvaru a na něm modlitební válečky a nesmím zapomenout, praporky. Vždy je pěkně malovaná a udržovaná. Kolem Stupy se chodí zásadně vlevo. Chodit v pravo je velice nevhodné a Nepálci to považují za znesvěcení. Někdy je u Stupy zvláštní domeček, kde je umístěn velký modlitební válec. Opět roztáčet chozením vlevo a obejít třikrát. Při každém otočení se ozve zvonek. Když tyto zvyky dodržujete, božstvo vás ochrání. Dále jsou tam placaté kameny a na nich vytesané motlitby. Písmena jsou tesaná v negativu, tak jako razítka. Ubytovali jsme se v Moonlight lodge, která se stala mou základnou, jak se v mém povídáni dále dozvíte. Šestý den, byl aklimatizačním dnem. Po snídaní jsme vyrazili do Kunjungu(Kundžung), kde jsme navštívili místní školu, kterou založil Sir Hillari. Odevzdali jsme dárky, které jsme sebou přivezli (propisky,pastelky,bloky apod. kdo co měl). Po této exkurzi jsme se vydali na první aklimatizační výstup. Stoupali jsme do 4100 m.To jsem ještě nezažil. Byl to výstup, který jsem zvládl jen proto, že jsem nevěděl, že se stejnou trasou budou opět všichni vracet. Bylo to na doraz. Po zdárném sestupu jsme navštívili ještě klášter, kde nám, za mírný poplatek, ukázali skalp Yetiho. Moc bych na to nedal, co to bylo, ale nechť. Alespoň mají na údržbu kláštera. Jsem na rozpacích o čem psát. Myslím si, že psát pořád dokola, jak byly výstupy těžké, je nadbytečné. Proto jen běžně napíšu o mých potížích, které jsem si částečně zavinil. Pak bych se rád zmínil o nosičích o dětech a ženách. O tom jak jsou organizované treky. Co se v lodgiich jí a kolik to stojí. Jak žijí obyčejní lidé. Po horách jsme navštívili na jihu NP Chitwan. Všechno to doplním fotkami v galerii.


Nepál – M.Everest na dohled III.

V minulém dílu jsem psal o tom, že se zmíním o potížích, které mne potkaly při mém putování horami. Musím navázat ve svém vyprávění na den minulý. Večer jsme měli poradu, kde nám vedoucí sdělil, co nás příští den čeká. Měli jsme se přesunout po úbočí vysoko nad řekou Dudh Kosi a po táhlém stoupání máme přijít do osady Tenboche. Tento přechod jsme šli samí, protože vedoucí šel napřed, zajistit noclehy. Musím se přiznat, že jsem pozorně neposlouchal. Důvod obvyklý. Sluch už mám částečně opotřebený a pořád se na něco ptát se mi zdálo nevhodné. Spoléhal jsem na to, že rozhodně s někým půjdu a ten dotyčný bude dobře informovaný. V tomto jsem se velice mýlil.

Ráno jsem jako vždy brzy vstával. Mělo to svou logiku. Nemohl jsem se spoléhat na skutečnost, že by v případě nutnosti na mne někdo čekal. První jsem byl před lodgii, sedl si na židli a čekal. až se parta dá do pohybu. Přišel ke mně můj spolubydlící a říká „Frantíku, pojď, půjdeme spolu.“ Já na to „ty chodíš hodně rychlé, já ti nebudu stačit.“ „Neboj, já půjdu pomalu“, odpověděl. Ještě mě popohnala kamarádka Jana se sdělením, ať tedy jdu, že se sejdem na place, kde se kříží všechny cesty. Abych to zkrátil. Kamarád mi odešel během 20 min s poznámkou, že jde s nosiči. Já jsem vyšplhal nahoru, kde jsem předpokládal, že je tam to místo, kde se máme sejít. Čekal jsem dvě a půl hodiny a nikdo nepřišel. Pokračoval jsem tedy v cestě dál asi 1,5hod a došel do vesnice Khumjung a tam opět čekal.Čekal a chodil od místa k místu, až jsem si uvědomil, že jsem sešel z trasy a vlastně jsem nevěděl , kde mám pokračovat v cestě. Byl jsem naprosto dezorientovaný. Zapomněl jsem, vlastně jsem ani nevěděl, kam mám jít. Situace velice zlá, když jsem si uvědomil, že nejsem schopný se s nikým domluvit. Pomoc i mi chtěli Australan, Angličan a už si ani nevzpomenu, kdo se kole mne točil. Všechno bylo marné. Moje komunikační schopnosti byly nulové. Když jsem si vzpomenul na upozornění vedoucího, že sice Nepálci jsou velice hodní lidé, ale sami bychom se neměli pohybovat, moc příjemně mi nebylo. Pořád jsem si však říkal – Frantíku, zachovej klid a rozvahu. Neodbočuj na žádnou boční cestu. Když se už smrákalo. Najednou slyším, jak kousek ode mne někdo mluví polsky. Srdce mi poskočilo a já se obrátil na skupinu Poláků a řekl jim jak na tom jsem. Jejich vedoucí mi zajistil nocleh a napsal mi anglicky, ve které hotelu bydlím a telefonní číslo. S tímto papírem jsem obešel, už za tmy, všechny tamější hotely a lodgie. To proto, kdyby mě naší hledali, ať dostanou informací. Byl jsem bláhový. Tři dny po mě ani pes neštěknul. To ale předbíhám. Ubytoval jsem se. Zaměstnanci hotelu Everest, tak se ten hotel jmenoval, byli na mne velice hodní a starali se o mne jako o vlastního.

Ráno se mi nabídl spoluvlastník hotelu, už mi poslal email, že mne doprovodí za naší skupinou. Když jsem se ptal, co to bude stát, odpověděl Help. Vydali jsme se, po snídaní, na cestu. Ovšem se mnou bylo zle. Dokud se šlo po rovině, tak jsem se přemáhal a šel. Když jsme měli vystoupat do prvního kopce, přišla na mne taková slabost, že jsem nemohl pokračovat a musel jsem se vrátit do hotelu. Bylo to asi následkem nervového napětí předešlého dne a aklimatizace. Celý den jsem proležel a musím opět říct, že s veškerou možnou péči. Další ráno jsem snědl dvě porce ovesných vloček s ovocem a cítil jsem se velice dobře. K mé smůle se však podstatně zhoršilo počasí. Mlha, že nebylo vidět na krok. Za této situace nebylo ani pomýšlení, abych šel do neznáma za partou.Také už jsem nechtěl využívat pohostinství mých hostitelů. Přestože jsem platil jako normální host, přece jen to byl nadstandard. Zašel jsem na křižovatku a čekal až někdo půjde do Namche. Šli nějací Holanďané s průvodcem, šel jsem pomalu za nimi. Ve větší výšce se mlha rozestoupila a já se bez problému vrátil tam, odkud jsem, před dvěma dny, vyšel. Byl jsem tak vynervovaný, že jsem zapomněl ve které lodgii jsme byli ubytováni. Asi po hodinovém bloudění po městečku, za pomoci Angličana, Angličanky, dvou zaměstnanců Ička a nakonec tří Čechů, jsme hotýlek našli. Shodou okolností zrovna mi přinesl nosič můj batoh.To byla jediná starost našeho vedoucího. Telefonicky jsem se s ním domluvil, že si další pobyt budu organizovat sám. Že si nemusí o mne dělat starosti. Tím skončily moje potíže. Večer jsem hodně přemýšlel, jak dál. Můj cíl byl vyzkoušet, jestli zvládnu vystoupit do 5000 m. Po prvním aklimatizačním výstupu jsem o mých schopnostech zapochyboval. Došel jsem k správnému rozhodnutí, že mi bude vyhovovat pohybovat se kolem 4000m. Tak jsem si plánoval moje trasy. Na jedné straně bylo výhodou, že jsem si určoval. kde a jak rychle budu chodit. Negativní stránka věcí byla, že jsem chodil sám. Nachodil jsem toho dost. Přišel jsem na to, že mému organismu nejlépe vyhovuje, když dva dny makám a třetí den aktivně odpočívám. Aktivní odpočinek byl takový, že jsem vyšlapal nad Namche a tam pozoroval, jak se dobývá kámen, jak vrtulník zachraňuje nemocné turisty. To jsem také všechno fotil.

Aktivně jsem chodil tak, že jsem si najal průvodce a ten mne provedl celým údolím řeky Dudh Kosi. Všímal jsem si odboček z trasy a pak jsem se po nich vydával sám.Všiml jsem si, že z trasy vede odbočka na Chughumu 4790m s dovětkem 7hod. Večer když jsem ležel v posteli a myšlenky mi vířily v hlavě, jsem se rozhodl, že příští den se pokusím dojít do toho Chukhungu, s tím, že tam přenocují a další den se vrátím.Po fyzické stránce, jsem se cítil velice dobře. Dopadlo to tak, že jsem došel do vesničky, do výšky asi 4200m. Při tomto treku mně napadalo spousta různých myšlenek. Např. proč vůbec riskuji a jdu touto cestou. Kladl jsem si otázku, jestli je mi to vůbec zapotřebí, tak riskovat. Co by se stalo, kdyby přišla nějaká srdeční slabost. Výstup byl tak náročný, že jsem poprvé viděl yaky, jak s vyplazenými jazyky šplhali do kopce.V plících jim hvízdalo, jako ve varhanách. Pak cesta opět klesala až na úroveň řeky a opět se stoupalo až do nebe. Nervově jsem nezvládl pomyšlení. že bych měl cestu opakovat. Rozhodl jsem se pro návrat. Plánovanou výšku jsem nezvládl. Ještě musím říct, že nejnebezpečnější byl sestup. Prudké srázy. Musel jsem si moc dávat pozor, abych nezakopl. Takové zaváháni by bylo velmi nebezpečné.Situaci vůbec nedramatizují, spíše naopak, nemám schopnost své vnitřní pocity řádně popsat. Bezpečně jsem se vrátil do Namche. Musím se přiznat, že mne poprvé rozbolel levý kyčelní kloub a pata na pravé noze. Po této anabázi se už na mých cestách nic zvláštního, co by stálo za popis,nestalo. Kloub i pata se uklidnili. 17.10.odpoledne mi někdo buší na dveře pokoje. Vrátili se první kamarádi a kamarádky z treku. Pro různé zdravotní potíže nemohli pokračovat a museli se vrátit. Hned mi bylo veseleji. Sám jsem však chodil i potom, jelikož kamarádům se do chození už moc nechtělo.


Závěrečný díl o velehorách Himaláje a návštěva NPChitwan

19.10. přišla druhá polovina skupiny a byli jsme opět všichni pohromadě. Dozvěděl jsem se od Vládi, že byl jediný, kterému se podařilo splnit všechno, co předepisoval náš rozvrh. Klobouk dolů. Jinak ještě Michal a Milan byli velmi dobří. Protože však brali všechno s velkým humorem, ani nevím, jestli absolvovali celý trek. Jako příklad uvedu. Když jsem je požádal, aby mi poslali fotky z vrchních partii, když říkali, že pořád fotili, opravili mne. Citují: my jsme neříkali, že jsme fotili, my jsme říkali, že jsme se potili. Nu a pak se domlouvejte.Také Karel 63 roků, byl dobrý. Přešel vše až na poslední výstup k ledovci Khumbu. Jak na tom byli Jana se synem nevím. Údajně chodili sami. Tímto malým zhodnocením končí popis našeho putování po velehorách. Večer následovala oslava šťastného návratu. Zpívalo se, tančilo, i alkoholu se trochu vypilo. Měl jsem smůlu. Vypil jsem jednu kokakolu, ale radoval jsem se ze šťastného návratu. Všechno jsme si vysvětlili, na špatné zapomněli a na dobré vzpomínali..

Ráno 20.10. jsme se šli rozloučit z Namche Bazarem tak, že jsme zašli na vyhlídku, rozloučili jsme se pohledem na překrásné osmitisícovky a odcházeli opět směrem do Phakdingu a Lukla, jen v opačném směru. O cestě napíšu jen tolik, že bylo oba dva dny krásné počasí. Měl jsem vybité baterky, tak jsem nefotil. Jediné co mne po cestě napadlo, byla myšlenka, jak je to možné, že jsem takové převýšení, měl jsem na mysli, převýšení Lukla Namche, zvládl. Jak je dobré, že člověk jde a neví co ho čeká. Faktem však zůstává, že jsme byli nabití energii a dopředu nás hnalo očekáváni, co pěkného prožijeme. Cesta i let proběhl bez větších potíží. O letu v malém letadle a pocitech z letu píšu jinde. Než jsme se nadali, byli jsme opět v Kathmandu. Večer porada co dál. Podle programu jsme si mohli vybrat ze tří fakultativních zájezdů. Mohli jme se projet po řece na raftu, odjet na dva a půl dne do Národního parku Chitwan, nebo zůstat v Kathmandu a udělat si vlastní program. Osm účastníků spolu se mnou se rozhodlo pro NP. Stálo to sice 115 dolarů, ale stalo to za to.

Ráno jsme po vydatné snídaní, vyjeli autem směr Chitwan. Cestu jsem odhadl tak na 150 až 180 km. Jeli jsme s jednou asi půlhodinovou přestávkou 6 hod. Neskutečná cesta. Chvílemi se podobala tankodromu. Co chvíli jsme stáli v zácpách. Spoustu polámaných poloos. Potkávali jsme spoustu nákladních aut zn. Tata. Jsou to vlastně naše Tatry vyráběné v licenci. Vozy byly většinou velice přetížené, ale s poruchami jsem je stát neviděl. Jsem bývalý tatrovák, tak mi odpuste že se zmiňují. Protože se rád nechám vozit, byla pro mne jízda poučná. Viděl jsem, jak lidé žijí na vesnicích. U cesty ženy rozbíjely kameny na štěrk apod. Marie hodně fotila. Doufám, že mi fotky z cesty pošle. Seděl jsem u neotevíratelného okna, nefotil jsem.

V Chitwanu jsme byli přivítáni, jako nějaká vládní delegace. Podali nám občerstvení, ubytovali nás do krásných a v překrásné přírodě umístěných domech. Poprvé v životě jsem spal pod moskytiérou. Večer jsme se byli podívat na západ slunce. Starali se o nás vždy nejméně dva a v pralese tři průvodci. Připadal jsem si tam jako “poslední Američan v Čechách“. Večeře, návštěva folklorního vystoupení a spánek. Všechno jídlo bylo podáváno ve formě švédských stolů. Výběr byl z indických a čínských jídel. Rýže, vajíčka, snad hovězí maso, hodně zeleniny. Bylo to dobré a chutné. Ráno byla na programu projížďka na lodičkách. Lodičky úzké, vydlabané z jednoho kmene. Nesměli jsme se tělem otáčet, rozhoupávalo to velice nepříjemně lodičku. Po krokodýlech a podobné havěti jsme se dívali jen pootočením hlavy. Průvodci, kteří byli dva, ten přední vyrovnával kymácení lodičky a ukazoval na živočichy kolem nás. Druhý lodičku řídil. Doporučovali nám, abychom nemluvili a vnímali zvuky přírody. Něco tak krásného jsem ještě nezažil. Po jeden a půl hodině jsme vysedli a šli na procházku po pralese. Kráčeli jsme po slony vyšlapaném chodníčku. Opět klid a promlouvala k nám příroda. Moc zvěře jsme neviděli. V dálce nosorožce, nějakou spárkatou zvěř, opice. Když člověk nechal na sebe přírodu působit, nenacházím slova, jak pocity vyjádřit. Byl to adrenalin, ale úplně jiný, než v horách.. Došli jsme, opět asi po 1,5hod k řece. Převozník nás převezl na druhou stranu řeky. Ještě jednu informací. Lodičky byly pro 6 nebo 8 lidí. Tam nás čekalo auto a zavezlo nás k brodu, kde jsme se aktivně zúčastnili koupání slonů. Byla to velká legrace. Přišli sloni. na které nasedli většinou čtyři lidé. Slon zašel do řeky. První co udělal, tak nás chobotem z jedné i druhé strany osprchoval. Pak se s námi do řeky převrátil. Na břeh už pěšky, každý sám. Prostě veget, spojený s legrací. Když jsme se vyblbli, stálo to 50 Ru, odvezlo nás auto na oběd a pak, já jsem to nazval, sloní nádraží. Je to taková konstrukce, na kterou vyjdete po schodech. Slon pod ní zacouvá a vy na něho vlezete. Slon má na zádech čtyřhrannou ohradu, a čtyři lidé si sednou každý do jednoho rohu a jedete na procházku pralesem. Půl hodiny z toho máte legrací, potom však vás všechno tlačí, cítíte se velice nepohodlně a jsou to muka. Hlavně když jde slon do řeky. To se nahrnete dopředu, pak zase dozadu. Prostě jste jako na lodi, jen ve velice malým prostoru. Nezapomenutelný prožitek mi však z jízdy na slonu zůstal. To když slon „promluvil“.Jak jistě víte, sloní se domlouvají ve velice nízkých tónech. Člověk je ani neslyší. Náš slon se najednou rozechvěl a toto chvění přešlo i na mne. Chvěl jsem se po celém těle. Slyšel jsem jen slabé mručení. Na tento pocit do smrtí nezapomenu. Po této procházce nám byla ještě nabídnuta procházka do místního muzea. Ušli jsme asi celkem 6 km a cestou viděli mnoho poučného. Právě probíhala sklizeň rýže. Ještě se sklízí srpy. Výmlat rýže. Někde ještě klacky a v jednom případě měli takovou primitivní mlátičku. Viděli jsme také, kde bydlí a jak žijí vesničané. Pak to muzeum. Bylo malinkaté a myslím, že procházka byla poučnější. Pak už jen večeře a spánek.

Ráno bylo překrásné. Mlha a východ slunce. Šli jsme krásným ránem pozorovat ptáky. Moc ptáků jsem neviděl, asi jsem slepý, ale zato krásnou přírodu. Pak už jen snídaně, rozloučení a zpátky do Kathmandu. Byla neděle, provoz byl menší., ale udělali jsme si dvě přestávky, tak opět 6 hod. Fotil jsem motýly. V Kathmandu nákup dárků, za poslední peníze. Pak už jen na letiště a domů. Měl jsem obavy, protože s námi neletěl vedoucí, ale zbytečné.Všechno proběhlo bez problému. Letěli jsme severním směrem. Přes Kavkaz, Rusko, Polsko, Německo a do Bruselu. Pak přesednout a do matičky Prahy. To se mi ulevilo, když jsem byl skoro doma. Z Prahy jsem odjel ve 14.08 hod a doma jsem byl v 18.30 hod. Mějte se všichni moc hezky, hlavně ti, co to se mnou vydrželi až do konce.

Autor článku: František Blabla

Tisk Tisk