Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Nepál – M.Everest na dohled II. – 3.část

Nepál – M.Everest na dohled II. – 3.část


Zpět na přehled částí

Nepál – M.Everest na dohled II.

Dnes bych chtěl popsat cestu z Lukly do Namche Bazaru. Tuto trasu s převýšením 636 m. Lukla 2804m n.m. N.Bazaar 3440m n.m.jsme šli dva dny s přerušením a přenocováním v Phakdingu 2623m n.m. Než jsme se vydali na trasu, prošli jsme školením, jak se po cestě chovat a jaké pravidla dodržovat. V druhé polovině trasy jsme vstupovali do Národního parku a je nutno dodržovat všechna pravidla jako doma. Vstup je za poplatek a každý kdo vstupuje, je řádně zaregistrován a je mu vydána legitimace. Pro běžný provoz je třeba vzít na vědomí. Je zapotřebí uvolňovat cestu nosičům nákladu. O nosičích napíšu podrobněji v některé z příštích kapitol. Absolutní přednost mají zvířata, především volové a Yaci. Vždy je nutno, když člověk uslyší zvonky, což je signál, že jde kolona zvířat, najít si co nejširší místo, hlavně u hory, nikdy u svahu a počkat až hovádka přejdou. Zvířata vám nikdy neuhnou a už prý se staly případy, kdy zvíře srazilo turistu ze svahu. Svahy jsou velice strmé a kamenité. Na přežití takový pád určitě není. Několikrát jsme přecházeli po visutých mostech. Byli jsme důrazně upozornění, že zvířata mají absolutní přednost. I kdybychom byli pár metrů od konce mostu a když zvíře na most vejde, je nutno se okamžitě vrátit. Zvíře, jak už jsem jednou psal, neuhne. Většinou má náklad širší než je samo široké a turistu škaredě pomačká a v horším případě svrhne z mostu.Takovou příhodu jsem na vlastní oči viděl.Šel jsem zároveň s turisty z Německa přes most. Byli jsme asi ve dvou třetinách mostu a vešel na most, naložený vůl. Okamžitě jsem se vrátil. Němci však i přes mé volání pokračovali dál. Asi 20m od konce mostu se střetli s voly. Měli štěstí. Vodiči volů rozhoupali lano, na kterém most visí. Tím vznikla malá mezera, kterou turisté využili a mezi zvířaty se protlačili. Měli štěstí, že volové nesli pytle se senem. Myslím si, že to je zachránilo před úrazem. Fotky v galerii. Celá cesta vede kolem řeky Dudh Kosi. Česky Mléčná řeka. Je opravdu bílá jako mléko. Prudká. Přecházeli jsme přes několik visutých mostů. Z toho ten nejvyšší vedl 80m nad řekou. Právě tam se stala příhoda se zvířaty. Mosty jsou v perfektním stavu. Jejich výměnu financovalo Švýcarsko. Počasí nic moc. Celou noc pršelo. Ráno zataženo.

Celá cesta je náročná, protože se stálé prudce stoupá. Již na tomto treku člověk pozná, co si může dovolit. Jakou rychlost chůze si může zvolit. Celou cestu jsem šel, skoro jako vždy, sám. Došel jsem k závěru, že jakékoliv zrychlení, ať už po rovině nebo když se vyskytlo nějaké klesání, se nevyplatí.Vždy pak musíte zastavit a vydýchat se. Čili, co člověk nadehnal, okamžitě ztratil. Když jsem udělal fotku, už jsem ztrátu nedohnal, tím pádem jsem šel sám. Tak to bylo vždy. Nad očekáváni se mi šlo velice dobře, po oba dva dny. Na první zastávce jsem nezkušený, šel do sprchy.Vážení, bylo to poprvé a naposledy. Jsem z domu zvyklý na studenou vodu. Ovšem studená voda v Himálajích, to je síla. Do večera jsem nemohl rozmrznout. Bál jsem se, že nastydnu. Přežil jsem to ve zdraví. Na druhý den jsme došli do Namche. Tentokrát jsem byl skoro na pokrají sil. Závěr cesty byl krutý. Namche leží na prudkém svahu. Naše lodgie stojí až na samém vrcholu města. Poslední barák. Schody jsem pojmenoval Schody do nebe. Doopravdy to tak vypadalo.

Každá vesnice začíná vždy Stupou. Stupa bývá buď ve tvaru brány, nebo jen obdélníkového tvaru a na něm modlitební válečky a nesmím zapomenout, praporky. Vždy je pěkně malovaná a udržovaná. Kolem Stupy se chodí zásadně vlevo. Chodit v pravo je velice nevhodné a Nepálci to považují za znesvěcení. Někdy je u Stupy zvláštní domeček, kde je umístěn velký modlitební válec. Opět roztáčet chozením vlevo a obejít třikrát. Při každém otočení se ozve zvonek. Když tyto zvyky dodržujete, božstvo vás ochrání. Dále jsou tam placaté kameny a na nich vytesané motlitby. Písmena jsou tesaná v negativu, tak jako razítka. Ubytovali jsme se v Moonlight lodge, která se stala mou základnou, jak se v mém povídáni dále dozvíte. Šestý den, byl aklimatizačním dnem. Po snídaní jsme vyrazili do Kunjungu(Kundžung), kde jsme navštívili místní školu, kterou založil Sir Hillari. Odevzdali jsme dárky, které jsme sebou přivezli (propisky,pastelky,bloky apod. kdo co měl). Po této exkurzi jsme se vydali na první aklimatizační výstup. Stoupali jsme do 4100 m.To jsem ještě nezažil. Byl to výstup, který jsem zvládl jen proto, že jsem nevěděl, že se stejnou trasou budou opět všichni vracet. Bylo to na doraz. Po zdárném sestupu jsme navštívili ještě klášter, kde nám, za mírný poplatek, ukázali skalp Yetiho. Moc bych na to nedal, co to bylo, ale nechť. Alespoň mají na údržbu kláštera. Jsem na rozpacích o čem psát. Myslím si, že psát pořád dokola, jak byly výstupy těžké, je nadbytečné. Proto jen běžně napíšu o mých potížích, které jsem si částečně zavinil. Pak bych se rád zmínil o nosičích o dětech a ženách. O tom jak jsou organizované treky. Co se v lodgiich jí a kolik to stojí. Jak žijí obyčejní lidé. Po horách jsme navštívili na jihu NP Chitwan. Všechno to doplním fotkami v galerii.

Přehled všech částí článků

Autor článku: František Blabla

Tisk Tisk