Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Od bitvy „u Královýho Hradce“…

Od bitvy „u Královýho Hradce“…


Akce roku 2009, Pozvánka

V úvodu jsme si připomenuli co vedlo k roku 1848, že stará Evropa králů a poddaných si pracně a bolestně klestila cestu ke svobodě a rovnosti. Zejména z Francie a Anglie se šířily dějinné podněty skoro jako vlny tsunami směrem na východ, ovšem nerovnoměrně. Přišel výbuch Francouzské revoluce, Napoleon…

Krédem následující generace se namísto nehybnosti stala změna. Do světa „starých dobrých pořádků“ vtrhli noví lidé s požadavky lidských práv a národy uplatňovaly nároky na sebeurčení. Celý kontinent se po éře strnulosti ocitl v prudkém pohybu. Národy se začaly hlasitě ozývat.

Revoluce v roce 1848 rozhodla i o panovnické dráze Františka Josefa I., který díky svému vzdělání měl i předpoklady pro vládnutí. Kromě němčiny, francouzštiny a italštiny dobře uměl i maďarsky a česky. A tak po abdikaci svého nesvéprávného strýce Ferdinanda I. přímo v sále olomouckého arcibiskupského paláce, usedl, právě tehdy 18letý, 2. prosince 1848 na trůn a vydržel na něm dalších 68 let. Od počátku své vlády se pak nový císař opíral o rakouského ministerského předsedu Felixe knížete Schwarzenberga a s jeho pomocí potlačil revoluční hnutí roku 1848 a obnovil tak velmocenské postavení Rakouska v italské a německé oblasti. Císař František Josef I. odvolal ústavu, obnovil absolutistické zřízení a sám v roce 1852 převzal veškerou moc do svých rukou.

František Josef I. českým politikům slíbil, že tak jako uherským králem se nechá korunovat i králem českým. To by však znamenalo akceptaci české autonomie uvnitř Rakouska, což se nelíbilo německy mluvícím českým obyvatelům ani uherským politikům.

Na rakouský trůn nastoupil jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluce 1848. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly. Popularitě Františka Josefa I. nepřispěla ani krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané jako Bachův (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha) neoabsolutismus. Bachův neoabsolutismus se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení.

Dozvěděli jsme se, co se dělo v té rušné době v našem kraji, jak lidé prožívali těžkosti doby, spojené s neúrodou, požáry a jinými problémy, s nimiž se naši předkové potýkali. Múza české poezie označila padesátá léta 19. století za období „zaživa pohřbených“, za čas „hrobového ticha“. Lidé se bojácně zamkli do svého soukromí, vlastenecký ruch takřka umlkl, zbylo jenom jakési folkloristické hemžení. Proboha jen žádnou politiku! Jenom se do ničeho nezaplést, nezadat si před úřady. V několika samostatných zinscenovaných procesech odsoudil hradčanský tribunál 958 lidí! Od tělesných trestů (za neohlášení nájemníka, urážku četnictva apod.) až po tvrdé tresty. 79 lidí šlo na dlouhá léta do žalářů a 28 z nich bylo exemplárně odsouzeno k trestu smrti (Sabina, Sladkovský…) za „pokus o rozkotání Rakouska“.

Podařilo se! Všude zavládly ticho, apatie a strach. Atmosféra tísně, pasivity i zbabělé kolaborace s režimem byla pro bachovský úsek dějin charakteristická. Nutno ale přiznat, že Češi dali svou kůži lacino a rychle. Někdejší čeští předáci se chopili jiné než politické činnosti, pracovali ve vědě, osvětě, drobné kulturní práci, nebo se věnovali své rodině a svým zájmům. Přemnozí pak vyšli novému režimu vstříc…Situace se dá charakterizovat slovy přízemnost, zbabělost, ubohost. Jediný Havlíček si uchoval mužný postoj a rovnou páteř a podle svých slov si v Praze připadal jako Robinson Crusoe. Nepřeháněl.

Přiblížil se rok 1859, pro Štramberk jubilejní. Jak město oslavilo 500 let svého trvání nevíme, doklady se nedochovaly. František Josef I. už panoval přes deset let. Vypukla válka Itálie s Rakouskem. Itálie si zajistila pomoc Francie a nepřímo i Ruska a rakouské armády byly poraženy u Montebela, u Magenty i u Solferina. To, co císařská armáda předvedla, to byl chaos, na němž se podílel především císař – stál na velitelském stanovišti. Těchto bojů se zúčastnili i odvedenci ze Štramberka, u Magenty 4. června padl Petr Nenička.

Tato válka odkryla chatrnost vládní soustavy v Rakousku a ministr Bach byl odvolán, i když za vojenský debakl nemohl a svému císaři jako ministr vnitra věrně, oportunisticky a dobře deset let sloužil. S Bachem se svezly ostatní špičky. Za Bachova absolutismu stát prosperoval, mohutně se rozvíjel průmysl, rozrůstala se železniční síť. Říše se zároveň zadlužovala, stoupaly daně a po prohrané italské válce se neúnosně navýšilo zadlužení, provalily se zprávy o kolosálních podvodech. Prasklo mnohamiliardové tunelování, které přivedlo monarchii skoro na buben. Protože skandál nabyl hrozivých, pro mnohé vysoce postavené osobnosti nebezpečných rozměrů, byl zameten pod koberec.

Život plynul dále, počasí asi jako dnes, střídala se období příznivá s nepříznivýma, úrodná s neúrodnými. V říjnu 1860 vydal císař „Říjnový diplom“. Zřekl se absolutní vlády, vyhlásil rovnoprávnost národů, každá země měla být zastoupena v zákonodárném sboru. Všude začal národní a vlastenecký ruch, i u nás byly zakládány Občanské besedy a konány slovanské slavnosti. Např. v roce 1863 se konaly tisícileté oslavy příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Oslavy byly navrženy na celý rok tak, aby se nával poutníků na Velehrad mohl rozumně zvládnout. Blížil se památný rok 1866. V politickém životě národů se odehrály v tomto roce dvě války. Rakousko bojovalo na jižní frontě v Itálii vítězně. Zato ve válce s Pruskem vedeným Bismarckem utrpělo neúspěch. O co se v této válce bojovalo? Víme, že po skončení napoleonských válek se rozhodovala o budoucím uspořádání Evropy na Vídeňském kongresu roku 1814. Mimo jiné nedošlo k obnovení Svaté říše římské, ale k jakési náhražce v podobě Německého spolku. Jeho členy byla všechna německá království. Patřilo do něj i Rakousko, jemuž příslušelo předsednictví.

V roce 1862 se stal kancléřem pruské politiky Bismarck. Rozhodl se vytlačit Rakousko z Německého spolku a převzít jeho vedoucí roli. Bylo jasné, že se rakouský císař svého postavení ve Spolku dobrovolně nevzdá a spor se bude řešit na válečném poli. Nebezpečná roztržka měla být vyřešena na Frankfurtském sněmu 14. června 1866. Namísto smíru došlo k rozporu, ve kterém se členové spolu rozdělili na dvě strany. Většina německých států stála na straně Rakouska, ale vojensky se mu postavilo po bok pouze Sasko.

Počátkem roku 1866 Bismarck přímo obvinil Rakousko v oficiální nótě z toho, že Holštýnsko se pod jeho liknavou správou proměnilo v ohnisko protipruských nálad… Rakousko tuto nótu pochopitelně odmítlo a vztahy mezi oběma zeměmi poté ještě více ochladly. Bismarck přitom svůj nátlak stupňoval, neboť dobře věděl, že situace v Evropě je k měření sil s Rakouskem velmi vhodná a nemusí se v budoucnu opakovat. Rakousko nemohlo jako se skutečným spojencem počítat s žádnou ze zbývajících tří mocností tehdejší Evropy. Sblížení s Ruskem bránily jejich vzájemně protichůdné zájmy na Balkáně. Francie Napoleona III., ke své velké škodě, stále ještě nebrala pruské ambice vážně a jako nepravděpodobný se jevil i zásah ze strany Velké Británie. Nadto mělo Prusko v krátké době získat dalšího spojence, nedávno sjednocenou Itálii.

V červnu 1866 habsburští nepřátelé společně udeřili. Rakouská severní armáda generála Benedeka neměla proti Prusům stratéga von Moltkeho šanci. Po dílčích střetech u Jičína, Trutnova, Skalice a Náchoda triumfoval pruský blitzkrieg 3. července 1866 v bitvě u Hradce Králové, která se stala vyvrcholením dílčích neúspěchů Rakouska v této válce. Pod vedením c.k. polního zbrojmistra Ludvíka Benedeka stálo na rakouské straně 191 000 mužů pěchoty, 24 000 vojáků jezdectva a 770 děl. Zájmy Pruska, jehož armádě velel Helmut Moltke, hájilo 193 000 vojáků pěchoty, 27 000 příslušníků jezdectva a 786 děl. Ztráty v jediný den bitvy byly obrovské – na bojišti zemřelo 44 300 rakouských a 9 150 pruských vojáků. Život lidí v okolních vesnicích neovlivnila samotná bitva u Hradce Králové, ale především přípravy na tuto rozhodující akci a nakonec i neblahé důsledky porážky. Cílem Pruska však nebylo vojenské zničení protivníka, ale vyšachování soka z účasti na řešení německé otázky. Prusko potřebovalo vytvořit podmínky pro sjednocení Němců pod pruskou taktovkou, nikoliv pod habsburskou jako dosud. A to se podařilo.

Na tyto okolnosti, které zásadním způsobem ovlivnily budoucí osud habsburské monarchie narážel v jedné ze svých statí i František Palacký: „…Němci vůbec ještě před několika málo léty nebyli tou měrou zpupni a panovační jako jsou od vítězství Pruských nad Rakouskem a Francií…jejich bojová dobývavost a panovačnost rozmáhá se od té doby povážlivou měrou, i domnívají se, nejen nenávidění Slované, ale celý svět že budoucně musí se podrobiti jejich vůli…“.

Na bouřlivé letní dny roku 1866 uchovává vzpomínku i Pamětní kniha města Štramberka. Jednoho dne prý rozkřikl pasák dobytka starosty Frýdla z Libhoště po kraji, že v Rovni u Sirkových lázní jsou Prušáci. Na tu zprávu nastal ve Štramberku poplach. Starosta Raška shromáždil asi 260 mužů, vyzbrojil je, koupil 14 kg střelného prachu u místního kupce a táhli na Prušáky. Zjistilo se, že zpráva byla klamná, Prušáků nikde.

V srpnu protáhla Štramberkem rakouská armáda, která stíhala sbor uherských povstalců. Koncem měsíce vypukla v kraji cholera, kterou tu vojáci zavlekli. Sužovala zdejší kraj osm týdnů. V Příboře sklátila 235 lidí, ve Štramberku na ni zemřeli jen dva lidé, v Kopřivnici napadla desítky lidí a zemřelo tam 47 osob. Postiženy byly hlavně školní děti, konaly se opět kajícné průvody za odvrácení zhoubné choroby ke kříži na Kotouči.

V roce 1867 bylo vyhlášeno rakousko – uherské vyrovnání, jež říši dělilo na dva fakticky samostatné celky – Rakousko a Uhersko, jež dohromady pojila jen osoba panovníka, armáda, zahraniční politika a několik společných ministerstev. Nově vzniklý státní útvar dostal označení Říše rakousko – uherská. Byla to facka Čechům, kteří se netajili hlubokým zklamáním ze zrození „dvojdomku“. Rakousko – uherské vyrovnání bylo 8. června 1867 stvrzeno korunovací Františka Josefa na krále uherského.

Zatímco rakouský císař se snažil dělat pořádek doma, Prusové měli jiné zájmy. Už 1. června 1867 schválil Severoněmecký spolek svoji ústavu a jednota nového státu pod pruskou patronací dostávala zárodečnou podobu. Dění v Německu začala jako ohrožení vnímat jedině Francie. Evropa tušila, že příští drama se asi odehraje na Rýně a že se opět bude rozhodovat „železem a krví“. K prusko – francouzské válce byla použita malicherná záminka. Francie, ale i jiné země Evropy si myslely, že pro zemi galského kohouta bude válka výletem za Rýn. 19. července 1870 vyhlásila Francie Severoněmeckému spolku válku. Za 45 dnů Moltkeho Prusové pomalé Francouze doslova převálcovali, císařství padlo, byla vyhlášena Francouzská republika, která pak pokračovala v marném boji až do potupné kapitulace Paříže, které se dočkalo apokalyptického dovětku – boje Francouzů proti Francouzům. Kapitulace vyvolala revoluci Pařížské komuny. Válka skončila triumfem Pruska a k 1. lednu 1871 byl slavně vyhlášen vznik Německé říše. Proces sjednocování Německa byl završen korunovací Viléma I. německým císařem. Evropa byla vydána napospas Prusku a začalo ponuré období německé rozpínavosti.

Naši předkové v té době hůře prožívali povodně, krupobití, postihlo je i zrušení piaristických škol v Příboře, velkou politiku ani nestačili sledovat a vnímat.

Tvrdé a nelítostné zacházení Turků s podmaněnýmí slovanskými národy na Balkáně způsobily, že se postupně vzbouřili Černohorci, Bulhaři, Srbové i Rumuni. Došlo k válce rusko – turecké, protože Rusko přišlo malým slovanským národům na pomoc. První významnější kontakt s Turky v moderních českých dějinách zažili čeští vojáci teprve v roce 1878, když za císaře pána a jeho rodinu museli vybojovat Hercegovinu. Okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878 se zúčastnil i štramberský odvedenec Ferdinand David, obchodník dobytkem, který později koupil na náměstí dům čp. 7.

Rakousko - Uhersko

Ruský car se stal osvoboditelem a vlastně pánem Balkánu. Průlom Ruska na jih Evropy nebyl po chuti žádné evropské mocnosti. Rovnováhu sil a jakési umravnění Ruska měl zařídit mezinárodní kongres, který chtěl rakouský císař uspořádat ve Vídni, ale Bismarck prosadil Berlín.

Rakousku byla svěřena dočasná správa Bosny a Hercegoviny. Tato snadná kořist ale přinesla řadu problémů. Říši přibyl milion chudých, nepřátelsky smýšlejících obyvatel. Při vojenském obsazení oddíly bosenských vlastenců kladly nečekaně tvrdý odpor: vždyť v jejich očích jeden okupant vystřídal druhého. A to si císař myslel, že zemi obsadí několika plukovními kapelami. Sarajevo bylo obsazeno přesně 18. srpna 1878. Bismarck brzy po vyhlášení císařství změnil taktiku a tvrdil, že Německo potřebuje zachovat rakousko – uherskou monarchii jako nezávislou, silnou velmoc pro udržení rovnováhy v Evropě. K Německu a Rakousko-Uhersku se přidala Itálie a v r. 1883 vznikl Trojspolek.

Na sklonku 19. století se habsburská monarchie začala měnit v celkem slušný, civilizovaný, moderní demokratický stát. Neobešlo se to bez průvodních „dětských nemocí“. Objevili se spekulativní podnikatelé a podvodní bankéři, raný kapitalismus bez etiky, bezohledný, asociální vztah nové třídy továrníků k dělnictvu. Mnoho dalších nekalých jevů cestu vpřed ztěžovalo a zpomalovalo. Všechny tyto neduhy kapitalistického rozvoje by se daly dříve nebo později léčit. Kromě jednoho: v monarchii nebezpečně stoupala horečka nacionalismu.

Jeho nástup se dá vypozorovat v okamžiku vzniku Rakousko – Uherska. Byl to akt selektivního zvýhodnění Maďarů, opomenutí „druhých“, popření ústavně zaručené rovnoprávnosti, které rozjitřilo nacionalistické nálady. Vzplanula řevnivost, která už se nedala zastavit a na konci 19. století nacionalistická horečka dosahovala už předsmrtné výše.

Lze – aťsi s kdejakými výhradami – trvat i na tom, že přes všechny potíže a konflikty prožila monarchie po válce s Pruskem a po vyrovnání s Uhry i nějakou dobu míru a rozkvětu a že i pro český národ byly položeny základy jeho technického a hospodářského rozvoje. Hospodářský rozvoj se projevil i v našem kraji. Jeden příklad za mnohé: Postavením dráhy došlo k velkému rozmachu podnikatelských aktivit v kraji – z minulé přednášky víme o rozvoji Šustalovy vagonky i Raškovy kachlovky a keramičky, ve Štramberku se zvyšovala těžba vápence i pálení vápna, rozvíjel se Příbor i další města.

A co Franc Josef a mocnářství? Vzájemná nesnášenlivost se jako hrozivá infekce epidemicky šířila mezi obyvateli říše a stále více otřásla rakousko – uherským dvojdomkem. Debaty ve sněmovnách přerůstaly ve rvačky poslanců. Zprvu se zdálo, že demokracie a parlamentarismus – dosud nepoznané vymoženosti – budou zázračným všelékem. Zdálo se, že co nedokázal nebo nechtěl vyřešit panovník, prosadí teď hravě volení zástupci lidu. Vystřízlivění nastalo brzy. Zprvu měli poslanci problémy s jednacím řádem, kulturou sněmování, dorozumíváním, překládáním projevů apod. Rozvoj politického života přispěl ke vzniku pestrého počtu stran a straniček a to vedlo k novému problému: k uzavírání koalic a protikoalic, k hokynaření ve stylu „ty mně, já tobě“. Ale nad všemi dílčími problémy a konflikty začal dominovat spor národnostní. Na přelomu století se říšský parlament proměnil v arénu nesmiřitelného nacionálního zápasu. Při jedné debatě o právu na používání kteréhokoliv z osmi uznaných parlamentních jazyků se sněmovna proměnila v kolbiště nemilosrdného boje. Nebylo síly – a vůbec už ji neměli Habsburci – jež by rozvášněné národy přiměla k reálným vzájemným ústupkům a ke snášenlivému soužití. Tady byla hlavní příčina všeho, společenských otřesů, šířící se „blbé nálady“, ztráty perspektiv, naděje, víry v budoucnost. To bylo to klíčové, co říši vpravdě internacionální a skoro jedinečnou zevnitř rozežralo jako rakovina a nakonec i zničilo.

Češi a Moravané tuto politiku odsuzovali a považovali ji za aroganci moci a za jednání „o nás bez nás“. V té pohnuté době se čeští političtí vůdcové odhodlali k několika zahraničně politickým akcím. Roku 1867 navštívila početná delegace v čele s Palackým Moskvu, o dva roky později navštívil L. Rieger francouzského císaře Napoleona III. a informoval ho českých politických cílech. Reálně uvažující politik v dobách poklidného vývoje v Evropě s Ruskem ani s Francií počítat nemohl, oba státy zůstávaly pouze potenciálními spojenci, populárními v širokých lidových vrstvách. Česká politika se proto orientovala pouze na Rakousko a usilovala o jeho reformu zevnitř. Neúspěch snah Palackého a veškeré české politiky o nastolení spravedlivých poměrů založených na demokracii a rovnoprávnosti národů posiloval skepsi o další existenci habsburského státu. V posledních dvou desetiletích 19. století na jedné straně stabilita a rostoucí úroveň sociálního života dosahují v Evropě vrcholu. Na druhé straně se ale začínají projevovat počátky krize, která v následujících desetiletích nejenže zachvátí všechny oblasti sociálního života, ale strhne lidstvo do válečných katastrof dosud nepoznaných. Vždyť všeobecný hospodářský rozmach byl v té době stále patrnější, ve městech svítila elektrická světla, díky telefonu lidé spolu mluvili na dálku, jezdili „závratnou“ rychlostí v nových vozech bez spřežení, šířila se hygiena, mizela špína. Přestávalo se věřit v barbarské recidivy jako jsou války mezi národy Evropy, lidé byli prodchnuti důvěrou v bezpečnost a zavazující sílu tolerance a snášenlivosti.

Opravdu, český národ prožíval svůj hospodářský a sociální zázrak. Ze zaostalé masy robotujících sedláků na vesnici a chudých kupců a řemeslníků ve městech a z hrstky nadšené inteligence povstal v roce 1848 sebevědomý moderní národ, rovnocenný ostatním národům západní a střední Evropy. Rozvíjel se i náš domov, stavěly se školy, budoval vodovod…opravovala zřícenina Trúby. Ale zostřovala se mezinárodně politická situace a rostl nacionalismus. Do české politiky vstoupil TGM, který si získal v české společnosti mimořádné postavení jako silná osobnost.

Stupňovaly se nepokoje na Balkáně a spory o sféry vlivu v této části Evropy. Počátkem století se dotvořil druhý vojenský blok, Dohoda (Anglie, Francie, Rusko). Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo.

Už na podzim 1912 vypukla balkánská válka: slovanští Bulhaři a Srbové a Černohorci svedli vítěznou válku s odvěkým nepřítelem – Turkem. Po vítězství však Bulharsko – na popud Rakouska – napadlo Srbsko, bylo však poraženo. Už tenkrát hrozilo nebezpečí světové války. Při částečné mobilizaci na hranice Balkánu narukoval i štramberský občan Hubert Bednárek.

V té době se začala pod Kotoučem stavět cementárna. Přiblížil se rok 1914, rok, který snad navěky utkví v paměti národů. Poklidný rok, krásné léto, obilí pohodlně sklizeno a přece se jedná o rok památný. Čím?

V červenci 1914 rozpoutalo Rakousko – Uhersko podněcované Německem první světovou válku. Její začátek byl už v létě 1866 „u Královýho Hradce…“

Zapsal historik Josef Adamec

Tisk Tisk