Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Národní parky Finska – zhodnocení promítání

Národní parky Finska – zhodnocení promítání


Akce roku 2008, Pozvánka, Fotky

Svou letošní dovolenou jsem se tentokráte rozhodl strávit na severu v páté největší zemi Evropy. Označení jako země tisíce jezer bych rozšířil na Finsko – země jednoho lesa, tisíce jezer a miliónů komárů. Do Finska se jezdí především za přírodou. Naším cílem bylo deset národních parků, v nichž jsme měli možnost poznat různé typy finské krajiny.

Zájezd jsem absolvoval s cestovní kanceláří Kudrna, která si v kruzích našeho KČT vydobyla přídomek „dobrodružná cestovní kancelář.“ Mohu osobně potvrdit, že tento přídomek je zcela na místě. Nocovali jsme ve vlastních stanech převážně na tábořištích v přírodě. O naše prázdné žaludky se starala polní šéfkuchařka Jana a nedělala to špatně. Není divu, zbytků zůstávalo den ode dne méně a méně.

Vstupní branou Finska jsou Helsinky, nazývané pro svou architekturu také bílé město severu. Město je směsicí pro středoevropana zajímavých stylů od klasicismu přes ruské vlivy až k moderně. Ze staveb jmenujme klasicistní luteránský dóm – hlavní dominantu města nebo budovy Národního divadla a hlavního nádraží s prvky národního romantismu a secese. Příkladem vzájemného propojení práce člověka a přírody je kostel ve skále, který kromě církevních obřadů slouží hlavně ke koncertům.

Finsko je otevřená učebnice geologie staré Evropy. Rozeklané skály, jezera, bažiny a mokřady, nekonečné lesy a zase jezera, to vše charakterizuje tuto severskou zemi. Velice stará krajina byla domodelována ledovcem, na jehož činnost jsme naráželi na každém kroku. Typickou rozeklanou skalnatou krajinu nalezneme například v NP Kolovesi a NP Nuuksio, které jsou protkány řadou malých jezírek.

Jedním ze srdcí jezerní plošiny na východě země je křemencový hřbet Koli zdvihající se 250 m nad hladinou jezera Pielinen . NP Koli kromě vrcholu Uko Koli tvoří i několik eskerů v jezeře. Vlastní vrchol je místem dalekého rozhledu a středisko letních i zimních sportovních a turistických aktivit.

 

Dvoudenní treky

Celý zájezd zpestřily dva dvoudenní treky v NP Hiidenportti a NP Oulanka. Hlavním důvodem byla povinná 24 hodinová přestávka pro řidiče autobusu. Po tuto dobu se každý stravoval z vlastních zdrojů.

Při vyslovení jména Hiidenportti ve mně vyvstanou vzpomínky na mračna finských komárů. Protože je NP málo navštěvován, komáři tak mají málo příležitostí „nasávat.“ Ale jakmile se nějaká příležitost vyskytne, musí se okamžitě využít. Jedinec procházející po značených cestách tak spíš než zahraničního turistu připomíná tanečníka makareny. Takové množství nechtěných průvodců je nasnadě. Celou třetinu parku tvoří bažiny a mokřady, které jsou v údolích i na říčních terasách, na vlhkých loukách rostou moruše. Asi nejvýznamnějším monumentem Hiidenportti je soutěska stejného jména. Na jejím dně mlčí tři temná rašelinná jezírka s odrazem okolních skal a borovic.

Oulanka znamená v překladu rozvodněná řeka. VP tvoří povodí řeky Oulanky a jejích přítoků. S hlavní osou – řekou Oulankou se tady setkáváme v nejroztodivnějších podobách – od širokých říčních niv s líně plynoucí vodou až po hučící hluboce zaříznutý Kaňon Oulanky nebo peřeje Kjutakongas. Astmatici do těchto míst smí chodit jen na vlastní nebezpečí, protože při pohledu na zdejší skvosty přírody se tají dech.

Kolem polárního kruhu

Na našich cestách jsme překročili i 66,5 stupeň severní šířky, na níž se také nachází Ježíškova vesnice. Je pozoruhodné, že Ježíšek si vybudoval svou základnu přesně v průsečíku polárního kruhu a hlavní silnice z jihu Finska na daleký sever. Dnes je tento kýč severně od Rovaniemi hojně navštěvovanou atrakcí.

Asi 60 km dále na sever je národní park Pyha Luosto, nacházející se na severní hranici lesa. Je tvořena dvanácti tunturi (svatý tundrový vršek), které vzájemně oddělují až 200 m hluboké soutěsky. Naše putování vedlo jednou z nich až k vodopádu, kde misionáři pokřtili lesní Sámy a zahájili tak kolonizaci Laponska.

Cestou na jih jsme zavítali ještě do čtyř národních parků. Nepřehlédnutelnou charakteristikou NP Rokua jsou nekončící koberce lišejníků ozdobené ornamenty hříbků. V NP Pyha – Hakki se setkáváme s největším původním lesem v jižním Finsku, kde jsou až 500 let staré stromy. Poslední dvě noci jsme strávili v NP Helvetinjarvi, který láká své návštěvníky na hluboce zaříznuté soutěsky s bohatou vegetací.

Je potřeba se na tomto místě zmínit ještě o jednom NP – Salamajarvi. Nachází se v plochém terénu, tedy v místech se špatným odtokem, proto je v něm spoustu bažin a mokřadů, lesy se vyskytují jen v malých remízcích. Na loukách se pasou stáda sobů a losů. Nejpěknější zážitky přijdou za soumraku, kdy v nich člověk sleduje Sluníčko chystající se do hajan v podobě nadýchaných peřin červánků. Tyto nálady vyvolávají vzpomínky na obrazy francouzských impresionistů nebo Edvarda Muncha. Na dovolené jsme neviděli jen přírodu, ale dostali jsme se i do měst. Navštívili jsme například dřevěné kostelíky v Karimaki a Patajavasi, hrad Olavinlinna v Savonlinně nebo muzeum Arktikum v Rovaniemi.

Z poslední rezervace jsme se vrátili do finské metropole, odkud jsme odjeli domů. Mezi nejpěknější zážitky patří bezesporu nekončící západy Slunce (pozorované z pravé finské sauny). Cestou na sever i zpět jsme se také stavovali v Pobaltí – v estonském Tallinu a v Litvě. Tyto lokality však nebyly na přednášce zmiňovány. Zájemcům, kteří by měli zájem tuto zemi navštívit, mohu doporučit webové stránky, kde jsou podrobné informace o všech národních parcích.

Zapsal Ondřej Burel

Další fotografie z tohoto zájezdu si můžete prohlídnout zde

Další odkazy pro zájemce

A ještě jeden

Tisk Tisk