Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Dolomity – 23. – 29.8.2008

Dolomity – 23. – 29.8.2008


Akce roku 2008, Pozvánka, Program, PokynyFotky

Po dvou letech jsem se opět rozhodl uspořádat turistický zájezd s CK Turistika a hory. Námět mi tentokrát dal náš dlouholetý příznivec a později i člen – pan Milan Váňa, který si tyto hory zamiloval, a propagoval je i na našich promítacích večerech. Také tentokrát se nám podařilo zaplnit téměř celý autobus – 38 lidí, tedy o 3 méně než na Zakarpatskou Ukrajinu. Bohužel docházelo k odhlášení i v den zájezdu pouhých 5 hodin před odjezdem, a tak se zájezdu nemohla zúčastnit náhradnice z Nového Jičína, která měla o zájezd velký zájem. Místa v autobuse by i před odhlášením ještě byla, ale byla již zcela naplněna kapacita hotelu v Caviole, neboť do téhož místa paralelně směřovaly další 2 autobusy této cestovky, které však nabíraly zájemce po celé republice. To je také důvod, proč byla nutná tak poměrně časná záloha a nakonec i doplatek zájezdu.

Měli jsme tedy opět celý autobus pro sebe, a nástupní místo bylo přímo v Kopřivnici. Zde také nastupoval jeden z našich průvodců – pan Pavel Vasilenko, který nás provázel již na Zakarpatské Ukrajině. Hlavním průvodcem našeho zájezdu byl tentokrát Petr Kurfürst, který se k nám připojil z pro mě trochu nepochopitelných důvodů až v Itálii, a ani později s naším autobusem moc nejezdil. Ke své škodě, protože druhý velký autobus měl po celé délce pobytu technické problémy, a často zůstával na trase. Navíc ve dvou zbývajících autobusech (1 byl mikrobus) byli roztroušeni ferratisté, kteří měli dosti odlišný program, i časově, a tak oba zbývající autobusy na sebe musely často čekat. To náš autobus byl zcela nezávislý, a z různých důvodů jsme občas svezli i další účastníky.


Vyjeli jsme v sobotu v 17 hodin, autobus byl tentokrát na místě už avizovaných 30 minut předem. Po neblahých zkušenostech z minulého zájezdu jsem si tentokrát pohlídal požadovaná místa na předních sedadlech. Pavel Vasilenko nám hned rozdal mapky na celý zájezd. Bohužel nebyly té kvality, na jakou jsme zvyklí z našich zájezdů – mapky byly nepřehledné, trasy na nich nebyly zaznačené. A to jsme ještě nevěděli, že mapky jsou i zastaralé, mnohé objekty i lanovky tam chyběly. Dlužno říci, že tento nedostatek se pak Pavel Vasilenko snažil alespoň trochu kompenzovat tím, že vždy alespoň několika turistům pak trasy dokreslil den před túrou po breefingu, které jsme měli každý den po večeři. Jeli jsme s přestávkami celou noc přes hraniční přechod Dolní Dvořiště, a ráno kolem půl deváté jsme již byli v sedle Karerpass u hotelu Latemar, kde jsme počkali na naše 2 další autobusy. Zrána byla dosti zima, mnohé zábly ruce, a tak jsme chvilky čekání využili k nácviku chůze s hůlkami za zpěvu písně Jede, jede mašinka. Tím jsme také zjistili, že velká část personálu hotelu jsou Slováci, a jejich zástupce se s námi dal do řeči.

Když dojely zbývající dva autobusy, vyrazili jsme na první túru do jižní části dolomitské horské skupiny Rosengarten. K chatě Paolina ve výšce 2125 m bylo možno využít lanovku, ale tu v první den výšlapů využilo jen málo turistů. Od chaty jsme po krátkém občerstvení pokračovali k pomníku Monument Christomannos v podobě velkého orla, a pak k chatě Roda di Vael ve výšce 2280 m. Otevřely se nám nádherné výhledy na údolí mezi dvěma horskými masívy, i na čerstvě zasněžené vrcholky hor v zářícím slunci. Počasí jsme měli opravdu krásné po celou dobu zájezdu – pršelo vždy jen v noci, a jen jeden den jsme byli v nejvyšších místech na chvíli v mracích. Stezka samotná byla lemována bizarními skalními útvary nejrůznějších tvarů, prostě nádhera. Od chaty jsme pak měli několik možností – někteří vyšplhali na skalnatou vyhlídku Ciampaz (2316 m) s výhledem na Latemar a hory Monzoni, a pak sestup podél hluboké rokle Vaiolon, většina však zvolila náročnější trasu po úbočí masívu Rosengarten, v jeho střední části. Trasu jsme zakončili v městečku Vigo di Fassa. Závěrečná část sestupu se opět dala absolvovat lanovkou ze sedla Ciampela. Ti, kdo jí pohrdli, asi pak litovali, neboť sestup to byl velice náročný, strmý, lesními výmoly a kamenitou stezkou, na které dostávala kolena zabrat. Bohužel jsme se nedočkali jednoho účastníka našeho zájezdu. Podařilo se nám s ním navázat kontakt mobilem, ale na uvedeném místě v hotelu Rosa nebyl. Další kontakt se již navázat nepodařilo, a tak starost o tohoto účastníka dostal autobus s ferratisty, který odjížděl o dvě hodiny později. Ani s ním však onen účastník nepřijel. Nakonec ho dovezl až po večeři pracovník hotelu svým vozem. Odjeli jsme na ubytování do hotelu Sant‘ Apolinnare v Caviole. Bohužel však ceduli Caviola už před časem posunuli asi o 20 metrů přesně na roh našeho hotelu, a tak jsme už vlastně bydleli v Canale … No, co se dalo dělat, to nám cestovka zatajila, ale asi bych se zachoval stejně, ta Caviola zní mnohem libozvučněji. Trochu horší už bylo to, že námi navržené ubytování v třílůžkových pokojích jsme museli doplnit na čtyřlůžkové pokoje z důvodu kapacity hotelu. Dvoulůžkové pokoje jsme naštěstí dostali všechny podle rozpisu. Pokoje byly dobře zařízené pro turistické potřeby – s vlastním sociálním zařízením a sprchou na každém pokoji, televizí s 6 kanály, nočními stolky a stolem. Lednička nebyla, avšak k večeři bylo možno zakoupit chlazené nápoje. Večeře sestávaly ze čtyř chodů – zeleninového, těstovinového a topinkového předkrmu, polévky nebo jiného menšího jídla, hlavního jídla, které sice nebylo moc vydatné, ale stačilo, a pak zákusku. Na snídani pak byly k dispozici švédské stoly s pečivem, spoustou zeleniny a těstovinami, salám, sýr, na pití káva, čaj, mléko, džusy.


V pondělí musely autobusy stát z důvodu odpočinků řidičů, a tak jsme vyšli na trasu přímo z hotelu. Prošli jsme Caviolou , a pak zamířili nahoru k městečku Feder. Na rozcestí jsme se rozdělili, většina šla s průvodci k bivakové chatě Baita Colmont ve výšce 1954 m. n. m. a pak trochu níže k chatě Baita dei Cacciatori, menší skupina šla k chatám jinou trasou v opačném pořadí. Někteří pak pokračovali druhou trasou zpět, ti zdatnější došli ještě do sedla Forcella dei Negher ve výšce 2289 m a k jezeru Lago di Franzei. V Caviole si ještě někteří turisté zašli na pravou italskou pizzu, jiní se podívali po obchodech.


Po náročném dnu pak další den všichni účastníci (kromě ferratistů) zvolili lehčí variantu. Autobusy jsme dojeli do San Martina di Castrozza, a odtud pak gondolovou lanovkou na Col verde a dále lanovkou Rosetta k horní stanici. Většina pak vystoupila na blízký vrchol Cime della Rosetta ve výšce 2743 m, a pak k chatě Rosetta. Tady se dosti ochladilo, a začalo drobně mrholit, a tak jsme krátkou nepřízeň počasí přečkali v chatě nebo před chatou. Před 13. hodinou jsme se společně vydali na okružní cestu po vysokohorské náhorní planině Pala. Náhorní planina však byla plochá pouze v celkovém průměru, jinak zde byla neustálá prudká stoupání a klesání náročným kamenitým terénem, připomínajícím měsíční krajinu. Těch asi 8 km bylo opravdu náročných. Vystoupali jsme i sedlo Passo Praditali Baaso ve výšce 2658 m, viděli jsme nádherné výhledy do kotle Praditali a horská jezírka. Malá skupinka našich turistů si vytkla ještě náročnější trasu – zdolat třítisícový vrchol Cima della Vezzana ve výšce 3192 m. Z 9 členů výpravy se to šesti nakonec podařilo – úctyhodný výkon.

 

Všechny fotky si můžete prohlédnout zde


Ve středu jsme odjeli do městečka Alleghe přes nádherné horské průsmyky s krásnými výhledy. Druhý velký autobus se po cestě porouchal, hlásili nám, aby se pro účastníky náš autobus vrátil, ale po nějaké době se autobus podařilo provizorně opravit a rozjet se. V Alleghe jsme vytvořili 2 skupiny. Ti náročnější vyjeli lanovkou do mezistanice Piani di Pezze, a pak „lehčí“ via ferratoujezeru Coldai ve výšce 2191 m, druhá skupina vyjela lanovkami až na Col dei Baldi ve výšce 1922 m, a pak také vystoupala k jezeru. U jezera se nám otevřely krásné pohledy na městečko Alleghe se stejnojmenným jezerem, i na vrchol Civettu ve výšce 3220 metrů. Na zpáteční cestě jsme si ještě prohlédli kouzelné městečko Alleghe a jezero, a to nejen z lanovky. Spousta rozkošných hotýlků, velké kongresové centrum, nad hlavami lanovky, všude záplava květin … A dosti velké horko.


Ve čtvrtek ráno už jsme opouštěli náš hotel, a tak jsme si sbalili věci, a před odjezdem z hotelu jsme pořídili společné foto našeho zájezdu s vlajkou klubu i s českou vlaječkou. Pak jsme odjeli na poslední trasu do městečka Vigo di Fassa. Lanovkou jsme pak vyjeli na horskou terasu Ciampedie ve výšce 1997 m s velkým výhledem na Dirupi di Larsec, masív Rosengarten a údolí Vajolettal. Pak jsme už pěšky pokračovali k chatě Catinaccio na planině Gardecia. Po tolika náročných výstupech a sestupech to byl nejsnazší úsek našeho putování, jen s malým převýšením ve snadném terénu. Další výstup k chatě Vaiolét a Preussově chatě na strmé skále ve výšce 2243 m byl už mnohem náročnější. Chodníček byl sice pohodlný štěrkový nebo kamenitý, ale převýšení velké, navíc v ten den sluníčko už dost připékalo. U chaty se nás nakonec sešlo dost, a tak jsme pořídili další vrcholové foto s oběma vlajkami. Když jsme se dostatečně vynadívali na okolní horské velikány, pokračovali jsme buďto stejnou cestou zpět k lanovce, anebo náročnější variantou k chatě Re Alberta ve výšce 2621 m s překrásnými výhledy na Torri di Vaiolet. Tady už byla trasa opravdu náročná, připomínající via ferraty. Pak jsme všichni pokračovali zpět k lanovce na terase Ciampedie. Protože do odjezdu autobus zbývalo ještě dost času, většina si dala občerstvení nebo i večeři v některé z chat. Jedna skupina turistů našla v chatě Ciampedie opět slovenskou obsluhu, a tak měla usnadněno objednání jídel. Po zkušenostech s prudkým svahem nad Vigo di Fassa z prvního dne jsme tentokrát všichni sjeli dolů lanovkou. V městečku jsme ještě pořídili drobné nákupy, a odebrali se k našim autobusům. I tady jsme ještě pořídili závěrečné foto naší skupiny s vlajkami. Z Vigo di Fassa jsme v 18 hodin nastoupili cestu domů. Protože jsme měli v autobuse několik volných míst, přibrali jsme i 4 účastníky z druhého autobusu, kteří vystupovali na naší trase u Jihlavy, a nemuseli se tak trmácet domů z Prahy. Rád jsem jejich žádosti vyhověl. Ani já nejsem příznivcem nočních přejezdů, ale museli jsme to nějak vydržet. V Rakousku jsme dostali zprávu, že druhý velký autobus se opět porouchal, a že domů asi nedojede, zřejmě zavolají náhradní autobus z Česka. Po 2. hodině v noci jsme však dostali zprávu, že se přece jen rozjeli. My jsme dojeli do Kopřivnice krátce po sedmé hodině ranní, když průvodce Pavel Vasilenko a účastnice ze Studénky vystoupili už v Příboře, aby zastihli přímý vlak na Ostravu.


I přes některé problémy s ubytováním a nevyhovujícími mapkami si myslím, že se zájezd velice vydařil. Počasí jsme měli nádherné po celou dobu pobytu, vystihli jsme právě dobu, kdy v Dolomitech končilo velice špatné počasí s větrem, deštěm a sněžením. Všichni z nás si domů vezou nezapomenutelné zážitky z těchto krásných velehor a náročných túr. I stravování bylo na dobré úrovni, nikdo nemohl počítat s tím, že v Itálii budeme dostávat vepřo-knedlo-zelo, nebo buřty s cibulí.

Na závěr zájezdu jsem všem účastníkům rozdal anketní lístky s dotazem na hodnocení zájezdu, a také s výběrem možných příštích zájezdů. Ze zahraničních zájezdů jsem zatím navrhl pobyt v českých rodinách v rumunském Banátu (a samozřejmě s turistikou), a Přímořské Alpy, národní park Ecrins v jižní Francii. Z hovorů s průvodci vyplynulo, že cestovka Turistika a hory připravuje také novinku – turistický zájezd do Norska s ubytováním v hotelech a ubytovnách, nikoliv pod stany, jako doposud. Několik turistů projevilo o tento zájezd zájem. Uvidíme, zda některý zájezd dostane potřebnou podporu, účastníci ankety samozřejmě mohou navrhnout zcela jiný zájezd, který někde objeví. Anketní lístky postupně dostanou všichni členové našeho klubu. Pokud má zájem někdo z nečlenů (nečlenové ze zájezdu se již do ankety zapojili), může si anketní lístky vyzvednout u našeho předsedy, nebo u mne, anebo mne kontaktovat na emailové adrese. Bude-li o nějaký zahraniční zájezd dostatečný zájem (je potřeba alespoň 10 jistých účastníků, aby bylo nástupní místo i v Kopřivnici), třeba se za 2 roky opět někde shledáme.

Zapsal ing. Vladislav Kadlec

Všechny fotky si můžete prohlédnout zde

Tisk Tisk