Oficiální stránky KČT Kopřivnice » O rozvoji průmyslu

O rozvoji průmyslu


Akce roku 2008, Pozvánka

Počátek vlády Marie Terezie znamenal pro monarchii šok. Po staletí budovaná říše stála na počátku zániku. Marie Terezie usilovala o oživení průmyslu, obchodu, továren a manufaktur a to především v polovině 60. let, po slezských válkách. Za její vlády byly položeny základy k moderní industrializaci následujícího století.

Před rokem 1770 nebyly na Moravě a ve Slezsku téměř žádné manufaktury, pouze v Novém Jičíně, Hranicích a Příboře bylo mnoho soukeníků, kteří pracovali pro brněnskou komisi. Byl to neradostný pohled na situaci na Moravě těsně před vypuknutím obrovského hladomoru. Tzv. hladová léta 1770–1772, představující jednu z největších demografických krizí v historii českých zemí. Soukeníci si stěžovali na malý odbyt svých výrobků, velmi málo práce měla asi pětina, ostatní chodili žebrotou.

Na samém počátku vlády Josefa II. došlo k rozvoji manufakturní výroby, obchodu i zemědělství. Ve válečných letech 1805 – 1809 nedostatek pracovních sil si vynutil zavádění strojů, především do soukenictví a vlnařství.

Neustále přibývalo bídy hmotné a z toho i bídy mravní, nejen u nás, ale po celé Evropě. Dne 19. ledna 1847 při zahájení anglického parlamentu královna Viktorie zahájila svou trůnní řeč slovy: „Velmi těžké starosti nám působí nedostatek potravin…

Mapa průmyslu v roce 1860

Mapa průmyslu v roce 1860

Těžební průmysl a hutnictví

Tereziánské a josefinské reformy odstranily nejtíživější překážky, které kladl starý systém nastupujícímu kapitalismu. Vytvořily tím předpoklad pro hospodářský a ekonomický rozmach českých zemí. Podmínky vytvořené reformami Marie Terezie a Josefa II. se projevily v různých oblastech monarchie různě. V našem blízkém okolí stály u kořenů hospodářského rozvoje dva nové prvky: 1) Obchod a 2) Objev a začátky dolování uhlí.

Ostrava za feudalismu nevynikala jako středisko obchodu. Dvě politické události evropského významu však položily základ přeměně města ve významné středisko:

  • výsledky prusko – rakouských válek v polovině 18. století, hlavně ztráta Slezska a připojení Haliče v r. 1772 a Bukoviny 1774 k habsburské monarchii. Ztráta větší části Slezska (hospodářsky a průmyslově nejvyspělejší provincie) vedla rakouskou vládu k podpoře hornictví, průmyslu a zejména obchodu na Moravě a ve zbytku Rakouského Slezska. Rozmáhal se textilní průmysl, stavěly se nové silnice.
  • dělení Polska, z něhož Habsburkové urvali Halič. Došlo tak ke zrušení celní hranice mezi českými zeměmi a Haličí a nastal velký rozmach obchodu. Haličtí honáci častěji hnali stohlavá stáda vepřového i hovězího dobytka, na Moravu putovaly i objemné formanské vozy s náklady surové ovčí vlny. Na obchodním ruchu se začali podílet drobní obchodníci, šenkýři, řemeslníci.

V závěru první poloviny 19. století začala nabývat na významu těžba kamenného uhlí na Moravě a ve Slezsku. První zmínka o nálezu uhlí v okolí Mor. Ostravy je z r. 1753, o 4 roky později bylo nalezeno uhlí na panství hraběte Wilczeka ve Sl. Ostravě. V r. 1767 přišla do Ostravy skupina zkušených horníků, která brzy nalezla osm uhelných slojí. V dalších letech a desetiletích docházelo k nálezům uhlí na Karvinsku, Hlučínsku i v Pruském Slezsku. Nejúspěšněji se dolování rozvíjelo v okolí Petřkovic a komplex Wilczekových dolů předčil i doly na Rosicko – oslavansku. V té době však nebyl zajištěn ještě odbyt, neboť tehdejší průmyslové závody byly zařízeny na topení dřevem. I v řadě manufaktur a řemeslnických dílen panovala k uhlí nedůvěra.

Hospodářský vzestup „OKR“ (= pozdější název Ostravsko-karvinský revír) nastal po roce 1840 v souvislosti s rozmachem průmyslové výroby, zejména železářství. Začala se rozvíjet ostravská průmyslová oblast, jedna z nejvýznamnějších průmyslových oblastí monarchie. Do r. 1880 bylo v OKR založeno 76 nových šachet a další rozvoj spočíval v rozšiřování již existujících dolů. Tím se zvyšovala i produktivita. Od r. 1880 až do vypuknutí první světové války se význam revíru neustále zvyšoval, v průběhu sledované doby se těžba zvýšila o 510%.

Hrabě Wilczek | Doprava uhlí na povrch pomocí rumpálů | Horník v pracovním oděvu v pol. 19. stol.

Ale vznikal a rozšiřoval se i jiný průmysl – hutnický. Už v polovině 19. stol. byly Vítkovice největším a nejlépe vybaveným železářským podnikem Moravy a Slezska. Po několika neúspěšných pokusech (od r. 1767) prof. Vídeňské polytechniky a arcibiskupský horní rada Fr. Riepl na konci 20. let (1828) navrhl olomouckému arcibiskupovi arcivévodovi Rudolfovi, aby rozšířil své dosavadní podnikání ve Frýdlantě a v Čeladné o nový závod s moderní technologií. Myšlenka padla na úrodnou půdu. Úvahy, kam nový závod umístit, nakonec vyústily ve vesničce Vítkovice. Ta patřila hukvaldskému panství, sousedila s Mor. Ostravou a nedaleko se nacházely známé, ale dosud nevyužité uhelné doly v Polské Ostravě. Vítkovicemi protékala řeka Ostravice jako možný zdroj hydraulické energie. Navíc Vítkovice ležely na silnici spojující Mor. Ostravu s Frýdlantem.

Začátek výstavby ovlivnil život nejen Vítkovic, ale též Mor. Ostravy a okolních vesnic. Na stavbě denně pracovalo přes 300 dělníků, uplatnili se místní řemeslníci, práci měly cihelny…O rozvoji železáren by se dalo mluvit hodně dlouho. Výstavba železnice otevřela perspektivu obrovské spotřeby kolejnic a ostatního hutního materiálu. Roku 1835 učinil Salomon Rothschild první krok k získání Vítkovických železáren. Rothschildův kapitál příznivě ovlivnil další rozvoj závodu. Brzy po roku 1835 byly postaveny dvě koksové vysoké pece, strojírenská dílna, Rothschild získal nové uhelné a rudné doly. Do Vítkovic přišlo pracovat mnoho odborníků, skutečně evropského významu a začali zde uplatňovat nové technologie a Vítkovice se postupně dostávaly mezi nejpřednější výrobce surového železa, litiny a rafinačních výrobků v celé monarchii.

Na druhé místo se dostaly železárny v Třinci. Kromě Třince významné místo zaujímaly železárny Karlova huť v Lískovci u Frýdku. Baška už se chlubila železárnami od r. 1806. Výroba surového železa, oceli a válcovaného materiálu se soustředila do Třince a výroba plechu do Karlovy huti. Ta byla původně založena jen k rafinaci surového železa v hamrech. Ale později zde vznikla i slévárna, pudlovací pec i válcovny, především pro kotelní plech a kolejnice.

Horní rada Riepl Fr. (1790 – 1857) | Olomoucký arcibiskup Arcivévoda Rudolf (1788 – 1831) | Frýdlantský hutní ředitel Kleinpeter Fr. (1787 – 1870) | arcib. hofmistr hr. Troyer (1780 – 1851)

Ve Frýdlantu r. 1850 pracovaly už dvě vysoké pece. Jejich historie jako majetku olomouckého biskupa (už 1780) by byla velice zajímavá. Železárny ve Frýdlantu se už od r. 1825 řadily k největším na Moravě. Mj. se zde odléval v r. 1833 i kříž a zábradlí okolo něj, který stával a stojí před kostelem na náměstí ve Štramberku. Kronikář zaznamenal: „..Obětavý a zbožný měšťan Josef Baar z čp. 14 se rozhodl, že na památku 1800. výročí našeho vykoupení a smrti Krista na kříži dá ve Štramberku postavit kříž. Nechal jej ulít ve frýdlantských arcibiskupských železárnách, aby nepodléhal zkáze tak rychle jako kříže dřevěné….

Pudlaři u pudlovací pece (1850) | Bankéř Salomon Rothschild (1774 – 1855) | Vysoká pec Vítkovických železáren (1860) | Pohled na Vítkovické železárny cca 1850

A co u nás doma?

Štramberský kronikář Martin Baar zaznamenal, že „…kopřivnický zeman Ignác Raška obdržel 7. června 1808 povolení na kutání uhlí a kovů na svém gruntě. Podnět k tomu dala skutečnost, že kamenný potok občas vymyl kusy uhlí, které lidé odnášeli domů a topili s nimi… K tomu účelu povolal Raška z Čech zkušené havíře, kteří založili pravidelnou šachtu a nakopali několik fur uhlí… Ale ložisko nenašli. Někteří tito havíři zůstali pak u zemana Rašky a pracovali v jeho továrně na kamenné zboží, např. Plzák. Jiní šli na Štramberk, kde přes 300 havířů kopalo železnou rudu na Ženklavsku, Životsku a jinde…“

Kronika dále prozradila:„…Leta Panie 1836 začala se kopat železna ruda anebo železny werk nakladem p. barona Ročilda, kery sve meškani měl ve Vídni a byl toho času nejbohači v celym světě…“ Začátek dolování železné rudy v roce 1836 znamenal novou možnost obživy pro řadu živořících řemeslníků, zvláště soukeníků, ubíjených tovární výrobou. Např. v r. 1842 dolování mělo plnou zaměstnanost. Ve Štramberku pracovalo 230 havířů. A kronikář pokračuje: „…Leta Panie 1848 v měsycy juni oslabnul werk witkovicky havirsky, takže vic než polovice haviřuv od werku pryč muselo a ti, keři ostali, byli velmi utiskovani…Leta Panie 1849 měli jiť haviřy od witkowickeho werku do Ameriky dobyvat zlato, střibro, uhli…“ Zdejší dolování skončilo úplně roku 1866. Cizí havíři se ze Štramberka většinou odstěhovali. Zůstali jenom někteří, jako např. Frencl, Holeček, Turský…Od roku 1866 není už ve Štramberku havířů, jenom název části Libotína „Havirňa“ či „Zlaté doly“ nám je dnes připomíná a dosud jsou na těch místech patrné stopy po jejich práci: propadlá ústí zasypaných šachet a haldy vyvezeného jalového štěrku.

Vzpomenutý kopřivnický zeman Ignác Raška byl muž bystrého ducha a neobyčejně podnikavý, nenechal se odradit počátečními neúspěchy. Z kroniky se dovídáme, že „v letech 1810 – 1811 byla v Kopřivnici u cesty vedoucí ze Štramberka do Kopřivnice postavena původně dřevěná továrna na kamenné zboží. Postavil ji kopřivnický zeman Ignác Raška, syn Václava Rašky, rovněž zemana..“. Ignác Raška začal s výrobou kamenného zboží a neměl o ní ani potuchy! Nenechal se odradit ani po několika nezdařených pokusech s pálením, kdy musel vypálené zboží z pecí dostávat krumpáčem.

Ignácův syn, Adolf Raška, všestranně vzdělaný podnikatel, vedl továrnu až do své předčasné smrti v r. 1878. Za jeho vedení byla továrna na kamenné (hliněné) zboží široko daleko známa, své výrobky vyvážela i do Polska. Vyráběli tu porcelán, bílé nádobí, talíře, hrnky, džbánky. Adolf Raška převzal továrnu v r. 1855. Od počátku se u něho projevil smysl pro zdravé podnikání a čilý obchodní duch. Adolf Raška rozšiřoval továrnu i sortiment – o kachle, obkládačky, dlaždice. Svými výrobky umělecké majoliky získala továrna věhlas v celé monarchii.

V pozdějších letech, to už byl majitelem syn Adolfa Rašky, také Adolf, se „kachlovka“ proslavila ozdobnými džbány, dózami, mísami bohatými stolními soupravami a od r. 1890 mezi hlavní výrobky patřily především šamotové kachle pro kamna a sporáky.

Adolf Raška | Malovaná majolika | Raškova továrna na hliněné zboží | Štola do stráně v Libotíně

O výrobě dopravních prostředků v Kopřivnici

K odvětvím, jež byla na Moravě a ve Slezsku silně rozvinuta, patřila výroba dopravních prostředků. Tato výroba se postupně soustředila v Kopřivnici, Novém Jičíně a Prostějově. Místem, v němž působil vedoucí závod celého oboru se stala Kopřivnice. K výrobě se spojili Ignác Šustala, který získal zkušenosti v Kollerově dvorní továrně na kočáry ve Vídni s majitelem továrny na hliněné zboží a absolventem vídeňské polytechniky Adolfem Raškou. Zpočátku vyráběli lehké bryčky zvané „nojtyčajnky“, ale již r. 1873 předvedli na světové výstavě ve Vídni 13 různých druhů kočárů a pro Rusko dodávali kočáry s jídelním a spacím nábytkem.

Později si další rozvoj závodu vyžádalo nové odvětví – výroba železničních vagónů. Toho bylo možné docílit jen ve společném podnikání s Adolfem Raškou. Šustala byl odborník, Raška měl kapitál, obchodní zdatnost a vzdělání. Společné podnikání bylo výhodné, pro obě jejich továrny byla vděčným odbytištěm Halič – oba tam dodávali značnou část výrobků.

Historie a vývoj kočárovou, vagonky a automobilky založené Ignácem Šustalouv r. 1853 je dostatečně známa. Po vybudování trati Studénka Příbor Kopřivnice Štramberk v r. 1881 nastala nová kapitola v dějinách Šustalova závodu, na jehož počátku před 30 lety stála malá dílna vesnického řemeslníka. Bylo to 30 let tak velkých a překotných změn rozvoje, jaké se snad v dalších dějinách neopakovaly.

Ignác Šustala | Šustalova kočárovka okolo r. 1860 | „Nojtyčajnka“ | V r. 1882 zahájila fa Šustala a spol. výrobu vagónů

A co ve Štramberku?

Prastaré řemeslo soukenické a tkalcovské ve Štramberku postupně úplně vytlačil i průmysl kamenářský a vápenkářský. Správa Tereziánské akademie ve Vídni, které Kotouč a štramberský hrad náležel, otevřela v roce 1780 na západní straně Zámeckého vrchu lom. Kámen z něho vypalovala v polních pecích postavených u Tamovic. Vápno však používala jen k účelům hospodářským, nikoliv obchodním.

Ale i v dalších desetiletích se kamenářský a vápenkářský průmysl ve Štramberku rozvíjel v malém měřítku. Větší rozmach nastal po roce 1880, kdy poslali bratři Guttmannové (židovského původu) z Vídně, majitelé rozsáhlých statků a železáren ve Vítkovicích, na Štramberk odborníky, aby prozkoumali jakost vápence na Kotouči. Badatelé zjistili, že se jedná o vápenec velmi dobré jakosti a prohlásili prý ve štramberské společnosti, že Štramberáci mají v Kotouči „zlaté tele“. Guttmannové koupili větší část Kotouče a otevřeli zde rozsáhlý vápencový lom. Prvním podnikem důležitým k započetí lámání byla stavba železniční trati ze Studénky do lomu. Pro Štramberáky znamenal nový projekt příležitost obživy.

Práce kamenářů byla opravdu těžká. „Pod horu“ – jak Štramberáci nazývali lom – platilo biblické přísloví: V potu tváře chléb svůj dobývati budeš. Zpočátku nebylo nářadí, takže si mnozí donesli z domu necky, krumpáče apod., aby se mohli zúčastnit práce v lomu. Štěrk se nakládal přímo do vagónů, teprve později se zřídila rampa.

Na rušnou dobu druhé poloviny 19. století bohaté vzpomínky zanechal i štramberský kronikář Augustin Raška, jehož otec byl vzdáleným příbuzným Adolfa Rašky majitele kachlovky. V této nelehké době se starosta (1864 – 1867) Raška snažil zajistit svým spoluobčanům nové možnosti výdělku. Přičinil se o to, že vídeňský továrník C. M. Schreiber zřídil ve Štramberku továrnu na sametky a stužky. Štramberáci ji nazvali ´šňůrková továrna´ a byla v nově postavené budově u stodol na cestě k lázním čp. 45 (dnes zámečnictví ZÁSAH).

Z kroniky je zřejmé, že Augustin Raška ve svém úsilí nepolevil a že se snažil život ve Štramberku modernizovat a vylepšovat: „…Otec jakožto starosta obce staral se též o rozšíření a s knížetem Blücherem také o otevření nových vápencových lomů ve Štramberku, jimž tehdejší okolní průmyslníci věstili tu nadějnou budoucnost. Je totiž vápenec po železe a kamenném uhlí nejpotřebnější nerost a štramberský vápenec je prima jakosti jak k výrobě železa a jiných kovů, tak i k výrobě vápna, cementu, dynamitu, svítiplynu, karbonové kyseliny, glycerinu, cukru, svíček, mýdla a jiného průmyslového zboží. Kníže Blücher už za tím účelem ve Štramberku zakotvil, když pro něho otec koupil skály a pozemky na Zauličí u čp. 363 a 400…Zároveň se otec staral o to, aby z Příbora Kopřivnicí a Štramberkem vedena byla železnice místní (městská) do Nového Jičína, která by pak měla připojení k Severní dráze Ferdinandově v Suchdole nebo v Polomě. Tuto jeho snahu podporoval nejvíce továrník Jan Raška v Příboře, továrníci Adolf Raška a Ignác Šustala v Kopřivnici, kníže Blücher z Bravantic, továrník Hückel a jiní z Nového Jičína, ale pro nesouhlas a odepření podpory ze strany zástupců měst, aby formani tím neutrpěli, přece k tomu nedošlo…“

Guttmann Wilém | Pohled na Kotouč v r. 1898 | Tak to vypadalo v chalupách | Za tkalcovským stavem

Příbor a Nový Jičín…

Již roku 1848 existoval v Příboře cukrovar Vavřince Černockého. Od roku 1862 vyráběla sukno továrna Jana Rašky ml. Od vdovy Marie koupili roku 1871 tento podnik opavští továrníci M. Russo a M. Finzi. V roce 1883 prodali tovární objekty I. Flussovi, který zde zřídil výrobu plstěných klobouků. Jeho soukenická továrna pracovala v Příboře již od roku 1864 v objektu bývalého cukrovaru. V roce 1882 založil Albert Reiser v Klokočově továrnu na punčochy (naposled Lonka), 1885 začala vyrábět pletárna Šimona Mandlera (pozdější Tatra). Roku 1901 koupili Leopold a Richard Schnürerovi hostinec U zeleného stromu a postavili na jeho místě pletárnu. V Příboře byla také továrna na kachlová kamna (Fr. Neusser), pivovar, parní cihelna a pila.

V letech 80tých 19. století vznikl v Příboře nový druh průmyslu, který se v dalším desetiletí rozšířil i do Štramberka a zaměstnával zde mnoho žen a děvčat. Byla to výroba punčoch a pleteného zboží na ručních pletacích strojcích (mašinkách). Roku 1882 koupil Adolf Reisser bývalou soukenickou tkalcovnu Jana Rašky v Klokočově a zařídil v ní továrnu na výrobu punčoch. Tento rodilý Švýcar byl odborníkem na slovo vzatým a jeho zboží pro svou kvalitu získalo brzy dobrou pověst. Začínal v malých rozměrech, ale jeho odbyt se zvyšoval a rozšířil po celém Rakousko – Uhersku. Svůj závod neustále rozšiřoval a když nebylo místo ani dělnice v Příboře, hledal v okolí. Své filiálky zřídil i ve Štramberku v najatých místnostech v čp. 242, čp. 9 i v čp. 265 (bývalý hostinec Josefa Raška a později Roberta Proska, dnes je tam pošta). Když ani tyto místnosti nedostačovaly, pracovalo několik set dělnic ve svých bytech.

Později, ale s Reisserem současně, začal výrobu punčoch a pleteného zboží v Klokočově i Simon Mandler, který vyráběl i čepice, rukavice a kabátky a zaměstnával až 1 200 dělnic. I on měl své filiálky ve Frenštátě, Brušperku i ve Štramberku a své zboží vyvážel do cizích států.

Mnohem později se budov fy Mandler ujali bratři Piechatzkové z Berlína a v posledních předlistopadových desetiletích TATRA Příbor.

Továrna na klobouky v Příboře

Mezi nejstarší textilní továrny v Novém Jičíně patřila Firma Anton Seifert, továrna na vlněné zboží, založena r. 1843.

Ještě starší však je továrna na výrobu sukna, kterou založila rodina Preissenhammerova už roku 1786. Podnik dosáhl dobré pověsti na zahraničních trzích.

Za zmínku stojí i továrna na sukna, která patřila majiteli Justinu Czeikemu.

V Novém Jičíně se soustředila výroba klobouků, která nahradila upadající a zanikající výrobu soukenickou. „Klobukova fabrika“, která vznikala od počátku 19. století v Novém Jičíně byla jedna z největších v monarchii. Kloboučnictví zde ve větším zavedl Johann Hückel roku 1805, později vznikl i podnik jeho bratra Augusta. Nyní trochu nahlédneme do minulosti kloboučnictví i rodiny Hyklů: Rodina Hűcklů pochází z bavorského Wűrzburka, kde byla odedávna členem kloboučnického cechu. Odtud odešel kloboučnický tovaryš Bohumír Hűckel na zkušenou do světa. Na své cestě se dostal roku 1638 do Fulneka a tam se trvale usadil. Přes nepřízeň doby – víme, že řádila třicetiletá válka – udrželi se Hűckelové ve Fulneku a zůstali řemeslu věrni. Jeden z potomků, Jan Nepomuk Hűckel, syn Josefa a Alžběty, roz. Goldové, se v roce 1799 přestěhoval do Nového Jičína, kde je již roku 1630 uváděn kloboučnický cech. Jan Nepomuk Hűckel byl téhož roku přijat do cechu a proto se někdy klade založení podniku do tohoto roku. V roce 1811 přistěhoval se za ním i bratr Augustin a oba provozovali v samostatných dílnách kloboučnické řemeslo starobylým způsobem.

Teprve Augustův syn spojil obě provozovny v jednu továrnu, která ale ještě roku 1866 pracovala pouze s 20 dělníky… Firma Hűckel v Novém Jičíně prý koncem 19. století zaměstnávala až 1 200 dělníků a mimoto bylo zaměstnáno 200 – 300 většinou žen domácí prací.

Nový Jičín měl ještě další významný závod – „cigarovu fabriku“. „…V Novém Jičíně založena nařízením ze dne 5. ledna 1870 tabáková továrna. V nynějších objektech začala až po třech letech až se zbudovaly…“. Původně měla být postavena ve Štramberku.

Ale Nový Jičín se rozrůstal i v jiném směru. Už roku 1879 tu Josef Rotter založil továrnu na kovové zboží a autovýzbroj, později známý jako závod na výrobu svítilen pro povozy a kočáry. O pružnosti majitele svědčí skutečnost, že postřehl vývojové možnosti vznikající železniční dopravy a automobilového průmyslu a zaměřil výrobu tímto směrem. Vyráběl signální lampy pro železnice, lampy pro semafory a lokomotivy, acetylenové reflektory apod. Jedná se o pozdější Autopal.

Tonak | Pal | Preisshammer

…a okolí až k Valašskému Meziříčí

Nesmíme zapomenout ani na pivovarnictví. Necelý jeden a půl km od středu Nového Jičína v obci Loučka na státní silnici Krakov – Brno – Vídeň stával pivovar. Kdysi na tom místě byl hostinec a kovárna, které sloužily k odpočinku pro provoz a přenocování poháněčů dobytka hnaného z Polska. Protože se především v kovárně neustále bouchalo, zůstalo také jméno pivovaru „Bocheta“. Pivovar byl založen v r. 1869 Leopoldem Kudielkou. Při pivovaru bývalo i hospodářství o výměře víc než 60 ha a až 60 ks hovězího dobytka. Do Nového Jičína dováželi 4 – 5 000 l plnotučného mléka měsíčně.

Dalším výrobním odvětvím bylo cihlářství provozované ve velkém množství cihelen a to jak obecních, tak i soukromých. Vzpomeňme nedalekého Kunvaldu, dnes Kunína. V tehdy německé obci zakotvil rakouský Němec Heinrich Czeike a založil zde roku 1878 cihlářské a keramické závody se 4 kruhovými pecemi. Mimoto se zde vyráběla stavební keramika a kamenina.

Když už jsme zastavili v Kunvaldě, všimneme si další provozovny – mlékárny. Ta vznikla v 90. letech 19. století a navrhli a vybudovali ji Němci. Stalo se tak z rozhodnutí Mlékosvazu v Liberci. Je pravděpodobné, že za provozovnou, jejíž rozsah neměl na Moravě obdoby, byly připraveny i další germanizační plány.

Novoty se objevovaly i na Valašsku. Sklárnu v Krásně postavil hrabě Kinský v r. 1855 přes odpor města i obce Krhové. Není bez zajímavosti, že většina Krhovjanů pak v huti pracovala. Sklárnu si nejdříve pronajala a v r. 1886 koupila rodina Reichů. Salomon Reich pozval skláře ze Šumavy, od nichž se místní dovední dělníci naučili pracovat a podchytili i potřebné dovednosti a zručnosti. Sklárna brzy stála na špici evropského sklářského průmyslu a své výrobky vyvážela do 45 zemí celého světa.

Výroba skla má v našem kraji dávnou tradici. Už na Komenského mapě z roku 1627 jsou vyznačeny sklárny u Radhoště. Na české skleněné výrobky vzpomínal už Eneáš Silvius v 15. století.

Bocheta | Mlékárna Kunín | Vagonka Studénka

A na druhou stranu do Studénky

Víme, že Ignác Schustala v roce 1853 založil továrnu na vozy a kočáry, v níž začaly roku 1882 vyjíždět také první vagony. Podnik se rozrůstal, změnil se v akciovou společnost, jeho výrobní náplň se rozrostla také o stavbu automobilů – a s tím vším rozvojem přišly i problémy a rozbroje ve vedení. Jejich vyústěním bylo mj. to, že syn zakladatele Adolf Schustala se svými bratry akciovou společnost Kopřivnická vozovka opustil s úmyslem založit vagonku novou.

Pro její umístění si vybral lokalitu na pomezí Studénky a Butovic, v těsné blízkosti Severní dráhy císaře Ferdinanda a také v pohodlném dosahu ostravských dolů a hutí. „Staudinger Waggonfabrik A.G.“ byla zapsána do firemního rejstříku dne 12.12.1900, avšak výstavba továrny v té době už běžela na základě úředního povolení z 9.5.1900. Byla budována podle vzoru vagónky v maďarském Raabu, z níž také do Butovic přišel první ředitel „Studénské továrny na vagony“ Ing. Rudolf Feldbacher.

A zpátky do Kopřivnice

Mezi významné podnikatele v Kopřivnici musíme zařadit i Josefa Čapku, zakladatele továrny na pekařské lopaty. Málokdo dnes ví, že Kopřivnici neproslavila jen kachlovka a kočárovka, pozdější automobilka, ale i výroba pekařských lopat špičkové kvality. Jejím zakladatelem byl Josef Čapka, narozený roku 1859 ve Štramberku čp. 101 u Trúby.

V 9 letech, po smrti matky, jej otec odvedl na službu k sedlákovi a od té doby se protloukal světem jak se dalo. Byl bystrý, podnikavý, vyučil se v Novém Jičíně pekařem a po vyučení vyrazil „na vandr“, jak bývalo tehdy zvykem.V Odrách se oženil s Aloisií Fibichovou a spolu odešli do Ruska. V městě poblíž Lvova si sám postavil pekařskou pec, jakou mužici dosud neviděli. A když okusili pecny vonícího chleba, peklo se u Čapky ve dne v noci.

Rodina J. Čapky | Pekařské lopaty J. Čapky | Dům J. Čapky | Centrum obchodu a služeb v Kopřivnici (1938)

Po dvou letech kvůli problémům se zajišťováním surovin se vrátil na Moravu. Usadil se v Kopřivnici, kde rozvíjející se průmysl skýtal dobré podmínky pro jeho podnikání. Vyvstaly mu však problémy s lopatami. Ty, které vyráběli místní truhláři při vyšších teplotách praskaly, kroutily se a byly příliš hrubé.

Rozhodl se proto zřídit svoji výrobu lopat. Nebudeme zde popisovat požadované vlastnosti lopat ani postup jejich výroby. Přes problémy se sháněním materiálu – stromy (buky) potřebné a vhodné pro výrobu kvalitních lopat rostly jenom na Podkarpatské Rusi! Počátkem 20. století začal Josef Čapka s výrobou. Od píky. Výsledek byl ten, že Čapkovy lopaty byly oceněny všemi pekařskými mistry, kteří je používali. Lopaty získávaly ceny na světových výstavách v Paříži, Londýně i ve Lvově.

Ukončení výroby lopat nastalo během 2. světové války. Další chmurné osudy „lopatové“ Čapkovy továrny a obchodu spadají do modernější doby. Jsou ale velmi pohnuté a zajímavé.

Putování za počátky průmyslu v našem okolí se uzavřelo. Poznali jsme, že nejen technický pokrok, ale především dovednost a odvaha našich předků dokázala vývoj posunout alespoň trochu dopředu. Poznali jsme, že úspěch v podnikání se nedostavil ze dne na den, ale že k tomu bylo třeba dlouholetého úsilí, leckdy dvou i tří generací.

Myslím, že je dobré o „hybatelích“ rozvoje v našem regionu alespoň něco vědět.

Zapsal historik Josef Adamec

Tisk Tisk