Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Beseda „Zde kráčela historie“ – Pátek 2.3.2007

Beseda „Zde kráčela historie“ – Pátek 2.3.2007


Akce roku 2007, Pozvánka

Zhodnocení p. Adamce

Na počátku 18. století už nebylo přímých pamětníků hrozné třicetileté války, ale lidé si ještě pamatovali hrůzy tureckých vojen z přelomu 17. a 18. století. Vrchnostenské nároky se v té době zvyšovaly, roboty přibývalo a z poddaných se stávali nevolníci. Vyvrcholením nelehké situace v našem okolí bylo povstání poddaných proti hejtmanovi hukvaldského panství. K jejich srocení a rebelii došlo u Váňova kamene na Hraničkách (mezi Kopřivnicí a Štramberkem) v létě roku 1695.

Mimo války trpěly okolní obce i povodněmi, které postihly nejen zemědělství, ale i řemesla. Ta upadala tak, že některé cechy se pro nedostatek řemeslníků úplně rozpadly. Sociálním postavení zdejších obyvatel po uhersko – tureckých vojnách bylo neúnosné.

V té době byl náš kraj přestrašen tlupou loupežníků, kteří pod vedením bývalého příborského studenta Ondřeje Fucimana (nesprávně zvaného Šebesta) z Janovic znepokojovali kraj. Přepadli i Příbor, ale byli odraženi, čtyři byli polapeni a 3. července 1710 pověšeni, na Ondráše byla vypsána odměna 100 zlatých. O pět let později jej zabil jeho druh Juráš obuškem, možná pro těch 100 zlatých, možná ze žárlivosti.

K bědám poddaných se přidala i příroda. V roce 1712 postihla náš kraj hejna kobylek a způsobila velké škody na úrodě. To vše jenom zhoršovalo situaci a život obyvatel měst a obcí severovýchodní Moravy. Utrpení lidu se ještě zvětšilo, když téhož roku 1714 byl obchodníky dobytkem na Moravu i do Čech zanesen mor, nejhorší pohroma, jaká mohla obyvatele středověkých obcí a měst potkat…Trvalou vzpomínkou na tuto těžkou dobu se na dlouho staly pomník sv. Rocha a Šebestiána, Lazaretní kaple na Hlinikách a Mariánský sloup na příborském náměstí (ne celé sousoší).

Na Moravě byla morem stižena zejména Olomouc, zato Brno bylo úplně ochráněno. Špatně dopadla města ležící na tzv. moravské bráně, na obchodní vídeňské cestě ve směru do Polska. Mikulov téměř úplně vymřel a v Přerově zůstalo jen 82 osob. Města Vyškov, Hranice, Příbor, Nový Jičín a Ostrava byla zasažena rovněž velmi zle, zatímco Uherskému Hradišti se dle slov kronikáře mor vyhnul, protože včas slíbili, že postaví na náměstí sochu Panny Marie.Je pozoruhodné, že Štramberk zůstal této pohromy ušetřen. Matrika zemřelých z těch let vykazuje normální počet úmrtí. Přispěla k tomu snad zdejší zdravá poloha, voda, bohatství lesů a malý styk s nakaženým světem.

Habsburský rod byl na prahu 18. století postižen ohromující pohromou. Chyběla mu panovnická krev, muži vymírali, noví nepřicházeli. Přes půl století, od roku 1685 do roku 1741 se nenarodil chlapec, který by přežil raný věk. Vina evidentně spočívala v praxi vzájemných sňatků mezi blízkými příbuznými, které byly běžně uzavírány z generace na generaci – jen aby se dynastické jmění zbytečně netříštilo. Do dějin dynastie tak zasáhla trestající ruka genetiky a Habsburci nebyli schopni sami sobě zplodit dědice.

Tři poslední rakouští Habsburci, Leopold I. a jeho synové Josef I. a Karel VI., sice přivedli na svět celkem 23 potomků, vesměs však dcer, jakmile se však objevil chlapec, nepřežil více než pár dnů, nanejvýš měsíců. Byla to drsná realita a krutá situace.

  1. Leopold I. (vládl 1657 – 1705. Za jeho vlády vstoupila monarchie mezi evropské velmoci) válčil s Francouzy a Turky. Pro české země znamenala Leopoldova doba trvalý mír, zklidnění rekatolizace. Čechy i Morava už byly plně katolické. Velkým problémem se stává sociální situace poddaných, začíná docházet k selským povstáním. Leopold byl třikrát ženat a se svými manželkami měl 16 dětí. Jeho nástupcem se stal prvorozený syn z 3. manželství Josef, později zvaný I.
  2. Josef I. (1705 – 1711. Všestranně vzdělaný, rozhodný panovník, bílá vrána mezi Habsburky), zdědil po otci mocnářství v nelehké situaci. Vyznačoval se osvícenským reformátorským smýšlením, vídeňský dvůr zbavil jezuitů, obklopil se mladými a schopnými lidmi. Hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo. Vše zhatila nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi v dubnu 1711. Bylo mu teprve 33 let. Náhlou smrtí Josefovou spadlo jeho mladšímu bratrovi Karlovi do klína ohromné dědictví.
  3. Karel VI. (1711 – 1740), Období „temna“ popisované v Jiráskově F. L. Věkovi se kryje s jeho vladařskou érou.

Za jeho téměř 30leté vlády téměř nepřetržitě válčil s Francií, mezi ozbrojenými konflikty zápasil o uznání Pragmatické sankce. Byl posledním mužským Habsburkem, spolu se svými dvěma předchůdci přivedli na svět 23 potomků, vesměs dcer. Objevil-li se chlapec, nepřežil více než pár měsíců. Habsburci vymírali.

Princezna Rézi, prvorozená dcera Karla VI. se * 13. května 1717. Byla krásná, modrooká blondýna s kouzlem výjimečně hezké ženy, vybavené sex-apealem a pronikavou inteligencí.

V 19 letech se r. 1736 provdala za vévodu Františka Štěpána Lotrinského. Zdálo se, že habsburský rod bude zachráněn. Během tří roků se narodily ale tři dcery. Císař Karel se však očekávaného mužského dědice nedočkal. Koncem r. 1740 se mladičká Marie Terezie chopila vlády po zemřelém otci. Zdánlivě zaručená pragmatická sankce byla zpochybněna. Začaly slezské války s Pruskem, přidalo se Bavorsko a Sasko, později Francie. Nezkušená, stále těhotná císařovna musela čelit agresi na všech stranách. V zoufalé situaci žádala o pomoc uherské stavy s malým synkem v náručí. Státoprávnímu celku Koruny české bezprostředně hrozila zkáza, měl být vygumován z mapy Evropy.

Války a reformy: Fridrich II. opanoval celé Čechy, vpadl i na Moravu, obsadil Příbor, Fulnek a okolí. 1742 uzavřela Marie Terezie s Fridrichem II. mír ve Vratislavi, podle něhož se vzdala velké části Slezska a Kladska. Zavládl klid zbraní a císařovna měla čas na reformy. Roku 1743 se nechala korunovat českou královnou. Začala konsolidovat říši, její správu, ekonomiku, vojenství i vojenské školství (Ter. voj. Akademie, v jejímž majetku byl i štramberský hrad).

Ustavila se protipruská fronta. Fridrich II. v srpnu 1756 vpadl do Saska a začala 7letá válka. Prusové pustošili i náš kraj. Zvlášť Štramberk v r. 1762 zkusil nejvíce škod a utrpení. Po příchodu Prušáků se ve Štramberku, Ženklavě, Mořkově a Hodslavicích počalo opět šířit protestantské učení.

Ve třetí slezské válce se vyznamenal generál Laudon. Patří mezi nejschopnější rakouské vojevůdce. Pocházel z chudé šlechtické rodiny skotského původu žijící v Estonsku, zprvu působil v ruských službách, ale z nesouhlasu s poměry v ruské armádě z nich vystoupil. Marně se ucházel o vstup do pruských služeb, od r. 1742 působil v rakouské armádě, ale ani tam to neměl lehké.

Prvním velkým úspěchem generála byla bitva u Guntramovic a Domašova v r. 1758. U Guntramovic sice Laudon pruský konvoj nezničil, ale ztráty měl menší – a co hlavní: získal čas a tím zachránil Olomouc. Mezitím se Rakušané připravili k novému útoku. Došlo k němu u Domašova n. Bystř. I přesto, že Prusové měli trojnásobnou převahu, rakouská pěchota s nimi úspěšně bojovala. A když se z druhé strany objevily Laudonovy jednotky, bylo rozhodnuto. Po sedmihodinovém boji byl pruský konvoj rozprášen. Bitva u Guntramovic a Domašova znamenala zlom v boji o Moravu.

Vyznamenal se v řadě bitev v hodnostech od hejtmana až po polního maršála. V r. 1789 dosáhl svého největšího vítězství – osvobození Bělehradu.

Do Nového Jičína přijel, by odsud řídil své jednotky pro případ války. Zde těžce onemocněl a 14. července 1790 zemřel. Při příležitosti 200. výročí úmrtí generála Laudona byla na domě, v němž zemřel odhalena pamětní deska a busta tohoto vojevůdce.

Po skončení sedmileté války v r. 1763, vznikly v nastalém míru i vhodné podmínky pro uskutečňování další řady reforem Marie Terezie a rakouská monarchie se ocitla v druhém kole významných proměn. Jestliže předchozí etapa státních zásahů ze 40tých a 50tých let postihla oblast financí, správy a vojenství, druhá fáze se nyní týkala školství, soudnictví, církevní otázky, oblast měr a vah. Jejich snahou bylo modernizovat a lépe „seřídit“ státní stroj, tzn. upevnit centralizovanou absolutistickou monarchii. Do úsilí Marie Terezie a později i Josefa II. se přitom promítaly mnohé osvícenské myšlenky. Neměli bychom ale projevy osvícenského absolutismu posuzovat příkře. Vždyť reformy právního systému, školství, poddanských poměrů byly velmi slibné. Kdyby Rakousko nebylo náhle zastaveno výbuchem francouzské revoluce, mělo naději, že dospěje k liberalismu a „francouzským“ občanským svobodám možná sice pomaleji, ale zato poklidnou, evoluční cestou.

Mezi nejdůležitější reformy tereziánské éry náležela komplexní reforma školství – převratným činem bylo zavedení povinné školní docházky. Školské reformy byly někdy považovány za součást zákeřné germanizace národa, zejména proto, že vyučovacím jazykem byla němčina. Ale na školách nejnižšího stupně nebylo možné němčinu použít už proto, že děti v Čechách německy nerozuměly a ani předpisy pro tyto školy němčinu nevyžadovaly, doporučovaly naopak výuku v mateřském jazyku. Přes určité germanizační tendence doby nelze nevidět, že výsledky reforem byly veskrze pozitivním činem. Přínosem bylo i určité zesvětštění škol. Marie Terezie si uvědomovala magickou moc vzdělání. Podle Všeobecného školního řádu ze 6. prosince 1774 měly do školy chodit všechny děti od šesti do dvanácti let. Základ obecného školství tvořily tzv. triviální školy, kde se děti učily v národním jazyku číst, psát a počítat.

Císařovna snížila sedlákům robotu na polovinu. Zlepšila soudní zákony, zejména zakázala mučení, trápení, bití, týrání vězňů právem útrpným za účelem přiznání viny, zakázala upalování tzv. čarodějnic za živa kvůli pověrám a lidské hlouposti. Za jejího panování bylo v Rakousku provedeno první sčítání lidu.

Mladý císař a spoluvladař Marie Terezie se s vervou pustil do studia akt, konzultací s ministry, inspekčních cest či sepisování memorand. Reformní návrhy rádců císařovny, vesměs krotké, opatrné, se najednou ocitly v trvalém dialogu s mnohem radikálnějšími návrhy Josefovými. Např. v náboženské oblasti, kde stará politická garnitura navrhovala jen tichý respekt k přežívajícímu jinověrectví, Josef doporučoval návrat až do časů reformace, k náboženské reformaci, státem proklamované a respektované. Tam, kde stará garnitura pracně shledávala cesty k drobným úpravám roboty, navrhoval Josef II. otevřený rozchod s nevolnictvím jako přežilým nevýkonným systémem. Tam, kde se dařilo byrokratickému šlendriánu, úplatkářství, nevýkonnosti a plýtvání, požadoval Josef přísnou disciplínu a morálku, chráněnou systémem sankcí proti všem provinilcům, za prokázaný úplatek navrhoval úředníka na hodinu propustit.

Stárnoucí a konzervativní císařovna musela stále více čelit stupňujícímu se nátlaku radikálně myslícího syna. Ale reformy vskutku zásadního rázu musely počkat. Opravdu nezávislým a svéprávným panovníkem se Josef stal až po smrti své matky v listopadu 1780.

Do prvního roku svého samostatného panování císař Josef soustředil veškerou svou energii, kterou musel tlumit kvůli konzervatismu matky. Záplavě výnosů z roku 1781 vévodila vnitřně spjatá trojice revolučních opatření: Zrušení cenzury, toleranční patent o náboženské snášenlivosti a zrušení nevolnictví.

Z roku na rok se pak habsburská monarchie promyšleně stěhovala do jiného času a do jiné části Evropy. „Osvícený tyran“ Josef II. vydal asi 6 000 patentů, zrušil většinu klášterů, počet svátků zmenšil na 27, kvalitativní skok učinilo zdravotnictví, za jeho vlády se otevíraly nové školy.

Pokud jde o české země, nebylo snad sféry veřejného života, do níž by iniciativa císaře nějak nezasáhla. V našem blízkém okolí vzpomeňme „císařskou cestu“ – dnes známá „cesta smrti“ a její úsek z Nového Jičína do Příbora a dál. Jako jeho děd Karel VI. podporoval stavbu silnic a nařídil, že nové silnice se měly zřizovat pokud možno na místě starých cest, aby nebyla porušována poddanská pole. Do roku 1740 byla vybudována silnice Vídeň – Brno – Olomouc, na níž později Josef II. navázal stavbou tzv. haličské silnice vedené z Olomouce přes Lipník, Hranice, Nový Jičín, Příbor, Frýdek – Místek a Těšín do Polska. K této silnici dokončené roku 1787 se připojovaly v Novém Jičíně cesty od Vlárského průsmyku, takže Nový Jičín se stal důležitou křižovatkou. Rozšiřující se doprava znamenala blahodárný rozkvět měst. Nový Jičín proslul tehdy výrobou vozů a domácím textilem. Po desítkách vyrůstaly zejména plátenické a soukenické manufaktury, barvírny a kartounky, potiskující látky barevnými vzory.

Pozornost si zaslouží i Josefínský katastr. Jeho vyměřování trvalo pět let, 1784 – 1789, a konečný výsledek měření byl vynikající. Josefínský katastr svými hodnověrnými údaji znamenal ohromný pokrok v popisu naší krajiny. Katastr zvýšil příjmy plynoucí z daní, podchytil všechny potenciální plátce, stanovil rozsah jejich majetku a určil výši daně. Nezbytným podkladem pro tyto operace byly společně se statistickými údaji také katastrální mapy.

Úřady začaly opravdu fungovat, začaly kontrolovat zda se udržují městské brány a zdi, dlažba, zda se města pravidelně zbavují odpadků, v jakém stavu jsou vodovody, hasičské potřeby, jak se dodržují protipožární a hygienické předpisy, zlepšilo se i veřejné osvětlení ulic i jejich označování. Městská policie se ujala dozoru nad bezpečností občanů.

Josefovou předčasnou smrtí v únoru 1790 – po 9 letech a 3 měsících jeho vlády – ale skončila i éra reforem v habsburské říši. Zde je na místě zmínit, že půl roku před jeho skonem, se pádem Bastily otevřelo úplně jiné evropské drama – se svými ideály rovnosti, volnosti a bratrství se přihlásila Velká francouzská revoluce…

Je pravdou, že Josef II. usiloval o dobro a leckdy plodil zlo, myslel na vznešené cíle a často k nim putoval po špatných cestách. Prováděl doslova revoluci shora, jíž předstihl vývoj.

A vzpomínky na tu dobu v našem okolí? Památný den prožili naši předkové 15. 7. 1766, kdy císař Josef II. navštívil Příbor. Počátkem roku 1782 vyšel císařský výnos, který nařizoval, aby staré kostely neužívané katolíky, byly dány k dispozici nekatolíkům. To asi přimělo představitele katolické obce ve Štramberku, že starý kostel za farou zbořili a na jeho místě postavili školu.

Správa Tereziánské akademie ve Vídni, které Kotouč a štramberský hrad náležel, otevřela v roce 1780 na západní straně Zámeckého vrchu lom. Kámen z něho vypalovala v polních pecích postavených u Tamovic. Roku 1783 se zřítila (možná vlivem lomu) přední část štramberského hradu. Dokud byli jezuité regenty panství, udržovali budovy hradu v dobrém stavu, alespoň pro ubytování církevních návštěv.

Na Kotouči, jezuity zvaném Hora Olivetská, stály v té době dva kostely. V roce 1786 byly z císařova nařízení zavřeny a čekalo se, kdy budou prodány. Oba kostely byly zbořeny v r. 1786 a 1787. Traduje se, že kostely koupil občan Hrček za 400 zlatých a v 90tých letech postavil si z jejich materiálu domek, později zvaný Špitál, nad Dalasem.

Zesnulého císaře Josefa II. nahradil jeho mladší bratr Leopold, devátý potomek Marie Terezie. Nad svým dědictvím nemohl Leopold nikterak plesat, bylo neutěšené. Zdědil otevřenou válku s Tureckem (čtyři měsíce po Josefovi zemřel i generál Laudon), zdědil povstání v Belgii, do krajnosti vypjatou situaci v Uhrách, stále číhající Prušáky na severu. Hlasitě se začala ozývat opozice v Rakousku i v českých zemích v čele s rozezlenou šlechtou útočící především proti nedávné berní a urbaniální reformě. A ze západu přicházely první hrozivé závany vichru francouzské revoluce…

Tažení proti josefinským reformám, proti individuálním občanským svobodám, tržním mechanismům, za obnovení stavovských, cechovních a jiných ochranářských privilegií bylo vskutku masivní. Požadavků bylo nepřeberně a vesměs zněly: zrušte všechny novoty!

Za podivných okolností 1. března Leopold 1792 zemřel. Dodnes se neví, zda se stal obětí útoku jedem, nebo šlo o politický atentát či o milostné drama.

Na habsburský trůn usedl jeho syn František. Tyto rychlé výměny vladařů znamenaly určitou politickou destabilizaci habsburské říše. Dlouhá Františkova vláda se změnila ve válku s myšlenkami demokracie a liberalismu.

Zápas Evropy s Francouzskou revolucí a později s Napoleonem byl veden nepřetržitě od roku 1792 až do pádu Napoleona v r. 1815. V průběhu toho zběsilého období, kdy se fronty kyvadlově sunuly sem a tam, nebylo ušetřeno ani naše území. Připomeňme si jednu z rozhodujících řeží – bitvu u Slavkova počátkem prosince 1805. Dvě generace mužů svými životy platily za proměnu Evropy feudální v Evropu kapitalistickou. Ale platili i ti doma, vlastní bídou a vlastními, těžce vydřenými penězi.V době slavkovské bitvy náš kraj zažil mnoho strastí. Vojsko ruské i rakouské táhlo po silnici přes Příbor a Nový Jičín k Brnu a celý okolní kraj musel pomáhat jak spíží tak přípřeží. V Příboře u Piaristů zřídili lazaret pro nemocné a raněné.

Válečné dění a neúroda přinesly drahotu. Kronikář Martin Baar poznamenal: „Dej to Bůh, aby toho nikdo nezakusil…“ Skutečnost, že místní museli hodně vypomáhat při přepravě vojsk, museli poskytovat i dobytek k obživě, způsobila, že mnohá pole zůstala neobdělána a neoseta. Obyvatelé museli často ubytovat i krajem táhnoucí vojska – nejen císařské, ale i Rusy, Talijány, Francouze či Španěly.

6. srpna 1806 se František II. vzdal titulu římskoněmeckého císaře a oznámil zánik římsko-německého císařství obnoveného Karlem Velikým roku 800. Poslední císař Sv. říše římské národa německého po 43 let vladaření řešil neřešitelné. Úpěnlivě zkoušel zadržet čas i dějinný pohyb. Pojem „novoty“ mu zněl jako pojem „maléry“. Je paradoxem a ironií dějin, že právě za bezbarvého Františka se odehrály zlomové děje novodobější evropské historie: nejen francouzská revoluce, vystřídaná krvavými dramaty napoleonské doby, ale i první větší národně osvobozenecké boje v Itálii, Španělsku, Řecku. Vždyť první fáze procesu národního obrození i nástup tzv. průmyslové revoluce spadají z větší části do období Františkovy vlády.

Dá se říct, že v období Slavkova se Morava na určitou dobu stala centrem světových dějin a Brno hlavním městem světa.

Ale věnujme nakonec ještě pohled na domácí poměry. Koncem ledna 1808 úřady schválily obnovení latinských škol u Piaristů v Příboře. Tím se znovu umožnilo okolním nadaným studentům vystudovat v blízkém městě a ušetřit na cestovném i na výlohách za byt a stravování.

Kopřivnický zeman Ignác Raška obdržel v červnu 1808 povolení na kutání uhlí a kovů na svém gruntě. A zápis v Pamětní knize fary pokračuje: Podnět k tomu hledání uhlí a kovů na svém gruntě dala skutečnost, že kamenný potok občas vymyl kusy uhlí, které lidé odnášeli domů a jím topili. Domnívali se, že pod Červeným kamenem jsou vrstvy kamenného uhlí. K tomu účelu povolal Raška z Čech zkušené havíře, kteří založili pravidelnou šachtu a nakopali několik fůr uhlí, ale uhelného ložiska nenašli. Někteří tito havíři zůstali pak u zemana Rašky a pracovali v jeho továrně na kamenné zboží, např. Plzák.

Závěrem můžeme konstatovat, že napoleonské války ovlivnily do určité míry i etnické složení obyvatelstva. Po bitvě u Slavkova někteří zběhové zůstali na Moravě a s jejich potomky se můžeme dodnes potkat. Francouzský původ připomíná v našem okolí jméno Burget (Burgert) a jiní. Údajně i dávný předek štramberského rodáka, regionálního spisovatele, prof. Zdeňka Bára, pocházel z Francie. Dědeček Zdeňkovy maminky, Karolíny, roz. Kalivodové z Příbora, francouzský voják Napoleonovy armády prý při tažení od Moskvy v roce 1812 zůstal těžce raněn v Příboře, traduje se, že jej našli před domem, v němž později bylo hodinářství pana Loukotky (nedoloženo). Po vyléčení se zde oženil a zakotvil natrvalo. Snad i tady pramení pozdější Bárova láska ke „sladké“ Francii, kde několik let působil jako lektor českého jazyka a literatury na univerzitě v Grenoblu.

Přelom 18. a 19. století – to bylo pro českou historii přímo národotvorné období, v němž se uprostřed mimořádně konfliktního celospolečenského dění, pomalu, krok za krokem vytvářelo společenství, později označované český národ. Tenkrát ten pojem tak jednoznačný nebyl. Vždyť kdo zde byl Čech? Nejméně třetinu obyvatel tvořili Němci, kteří pohraniční území osídlili skoro souvisle. Na přelomu 18. a 19. století mluvili, jednali, žili i cítili německy takřka všichni významnější Češi, úřední řečí zůstávala němčina, první podmínka společenského vzestupu a kariéry. Náš národ se ocital v poníženém postavení, české země ztratily svůj původní národnostní ráz, vnějškově byly převrstveny německým živlem.

Zapsal historik p. Adamec

Zhodnocení J. Poruby

Život za Marie Terezie a jejích následníků, tak jsme nazvali besedu, která se uskutečnila v pátek 2. 3. v 17:00 hodin v Domě dětí a mládeže v Kopřivnici.

Informace o konání této akce byly uveřejněny jak v našich nástěnkách, tak v Kopřivnických novinách, Kabelové televizi, i na těchto internetových stránkách. Přestože vstup na tuto akci byl zdarma, je přítomno jen 21 zájemců o historii, z toho je 15 našich členů KČT Kopřivnice.

Přicházím dřív, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Ale ouha, technika, tím je myšlen projektor k promítání – je pokažený a nelze jej použít, i když ve středu ještě fungoval. Jsou dvě možnosti. Buď tuto akci zrušíme a přesuneme ji na jiný termín, nebo budeme improvizovat a besedu uskutečníme. Po domluvě s přednášejícím, štramberským historikem panem Josefem Adamcem, tuto besedu uskutečňujeme. K dispozici máme jen notebook Aleše Kadlece, takže si sedneme blíže a můžeme začít.

Přednášející navazuje na besedu, kdy jsme skončili historií smrtí zbojníka Ondráše, který byl zabit svým přítelem a kamarádem Jurášem v roce 1715 snad kvůli odměně, snad kvůli ženě, beztrestnosti, kdo ví. A už se před námi rozvíjí historie. Na obrazovce notebooku se objevuje Karel VI., dostáváme se k jeho panování, jak se žilo lidem v našem okolí, dozvídáme se, že konečně nastal klid a mír v našich krajích, ale také se dozvíme o velkých povodních, o hladu, o příkoří způsobovaných pány svým poddaným, prostě samé zajímavé věci. Pan Adamec ukazuje Marii Terezii, její následníky, a vždy je k těmto panovníkům dodána buď nějaká historická událost, nebo zajímavá příhoda, které se k těmto osobám nebo jejich životu, nebo k životu v okolí vztahovaly. Není to žádná suchopárná historie, ale je vidět, že pan Adamec se skutečně o historii zajímá a má co říct. A protože pochází ze Štramberku, tak je vidět, že historie je jeho koníčkem a příhody a zajímavosti jsou skutečně na úrovni. Skoro dvě hodiny jsme v historickém okouzlení. Předmětem tohoto článku není zapsat, co všechno jsme se dozvěděli, mě zaujalo všechno, ale je tady jiná věc. Co bylo obsahem besedy, ve stručnosti přiblíží sám pan Adamec. Já chci jen upozornit na jinou věc. Sehnat někoho, kdo by zájemce o historii seznámil, jak to probíhalo v určitém období v našem okolí, a vůbec s historií v dané době, není zanedbatelná věc. Různí lektoři, pracovníci, zabývající se historií profesionálně, si ve velkých městech, neřku-li v Praze, nechávají své besedy a přednášky dobře zaplatit, jak vím od svých známých a přátel, a jejich besedy a přednášky bývají vyprodané, a zde, kde byl vstup zdarma, přišlo na tuto besedu jen 21 zájemců, kteří stejně jako já byli přednesem pana Adamce nadšeni.

I přesto, že bylo tak málo lidí, budeme v těchto besedách pokračovat. Protože ten, kdo nezná historii vlastního národa a uznává jen všechno cizí za dobré, by se měl nad sebou zamyslet. Mně nezbývá než touto formou poděkovat panu Adamcovi, že nám věnoval svůj čas. Takže Pepíku ještě jednou děkuji, a už se těšíme na další historickou přednášku.

Zapsal vedoucí akce Josef Poruba

Tisk Tisk