Oficiální stránky KČT Kopřivnice » Zakarpatská Ukrajina – Očima vedoucího skupiny – 4.-13.8.2006

Zakarpatská Ukrajina – Očima vedoucího skupiny – 4.-13.8.2006


Akce roku 2006, Program zájezdu, Zhodnocení P. VasilenkaFotky

Na začátek srpna 2006 jsem pro náš klub objednal zájezd na Zakarpatskou Ukrajinu s ostravskou cestovní kanceláří Turistika a hory. Nebudu zde popisovat celé dva roky příprav tohoto zájezdu, kdy bylo třeba překonat počáteční nedůvěru výboru klubu, zda se najde alespoň 5 – 10 zájemců, připravit se na všechny možné eventuality, které by mohly nastat před zájezdem, bod po bodu projednat s cestovní kanceláří a zanést do písemné formy, kterou by respektoval každý účastník zájezdu. Nakonec se podařilo najít přes 50 zájemců z blízkého okolí, z nichž se nakonec zájezdu zúčastnilo 41 turistů. Z našeho klubu bylo na zájezdě pouze 13 členů, když dva se odhlásili pro zdravotní problémy. Počtem 41 jsme kompletně zaplnili celý autobus a získali tak 2 výhody, které se už asi těžko podaří zopakovat – nástupní místo v Kopřivnici a v Rybí, kde bylo hodně účastníků, a pak slevu 680 Kč pro každého účastníka oproti celostátnímu zájezdu, který probíhal souběžně s naším. Třetí výhodu jsme dostali už v průběhu přihlášek – Ukrajina zrušila vízovou povinnost pro naše občany, čímž jsme každý ušetřili dalších asi 800 Kč. Jelikož jsme obsadili celý autobus, nabízela se ještě další výhoda – zvolit si vlastní program zájezdu. Tuto výhodu jsme však nevyužili pro malou znalost prostředí, a tak jsme ponechali původní program cestovní kanceláře.

Zájezdu bohužel příliš nepřálo počasí, téměř každý den nás provázely kratší přeháňky, ale jen 1 den byl vysloveně deštivý. Vyskytlo se také několik organizačních nedostatků ze strany cestovní kanceláře, z nichž za nejzávažnější považuji nezajištění rezervovaných míst v autobusu pro účastníky, kteří to požadovali, dále pak poněkud pozdní přistavení autobusu v Kopřivnici. Hodně účastníků si také stěžovalo na nedostatečnou informovanost ze strany průvodců o programu dne a místech, kterými jsme projížděli nebo procházeli. Dostatečný nebyl také náhradní program při nepříznivém počasí, možná chybné bylo i zvolení ne přímo nejsnadnějších stezek při túrách. Také já jsem si trochu jinak představoval spolupráci s průvodci, neměl jsem takřka žádný vliv na úpravě programu, ačkoli to cestovní kancelář proklamovala. Nicméně avizovaný program zájezdu byl naplněn téměř beze zbytku, také ubytování bylo na požadované úrovni, a na místní poměry nadstandardní.

Vyjeli jsme v pátek po půl osmé večer. V Rybí jsme nabrali další účastníky zájezdu, kteří se bohužel museli spokojit se zbylými místy v autobuse, když ani po četné urgenci cestovní kancelář nepřipravila zasedací pořádek (také rozmístění účastníků po pokojích na ubytování průvodci od cestovní kanceláře nedostali – naštěstí jsem vzal kopii s sebou). V noci jsme projeli Slovensko, a v ranních hodinách jsme dorazili na slovensko–ukrajinské hranice, kde jsme strávili asi 3 hodiny. Překvapivě delší čas na slovenské straně.

Asi o půl deváté jsme dorazili do Užhorodu. Zastavili jsme u hotelu Karpatia, a šli se projít po městě. Na první pohled nás překvapilo množství odpadků všude kolem, které nikdo neuklízel. Podívali jsme se do pěkného pravoslavného kostela s modrými kopulemi, velice pěkné bylo i vlakové nádraží. Pak jsme se shromáždili u autobusu, a průvodce nás vedl do centra města. To už bylo o poznání upravenější. Prošli jsme kolem židovské synagogy, a pak nahoru ke hradu. Za mírné vstupné jsme si prohlédli i jeho interiéry, a shlédli město Užhorod pod sebou. Potom jsme se přesunuli do přilehlého skanzenu, kde jsme si prohlédli spoustu dřevěných staveb. Vévodil jim pěkný dřevěný kostelík.

Ve 13 hodin jsme vyjeli do vesnice Siněvir, kde jsme měli ubytování po celou dobu zájezdu. Začalo mírně pršet. Ubytováni jsme byli v turistickém hotelu Těrebla, pojmenovaného podle stejnojmenné řeky. Měli jsme dvou, tří a čtyřlůžkové pokoje, každý s vlastním sociálním zařízením a sprchovým koutem. Nutno dodat, že záchody byly splachovací, což v této oblasti zdaleka není samozřejmostí, jak jsme brzy poznali. Na ubytování jsme měli zajištěnou polopenzi. Snídaně i večeře byly v jídelně v přilehlém objektu. Vždy kromě pečiva jsme měli i teplou stravu a čaj, na večeři i polévky.

V neděli ráno bylo deštivo, a tak průvodce přehodil program. Jeli jsme do nedaleké Koločavy, působiště Ivana Olbrachta i Nikoly Šuhaje. Navštívili jsme Četnickou hospodu s českým vývěsním štítem, také obsluha rozuměla češtině. Pak jsme se byli podívat na dřevěný kostelík, u kterého byly hroby dvou četníků, které Nikola Šuhaj zastřelil. Navštívili jsme i přilehlý zděný kostelík s krásnou výzdobou, kde právě probíhala bohoslužba.

Následně jdeme na první túru do okolí Koločavy. Sotva jsme sešli z hlavní silnice, hned jsme narazili na značně blátivé a zjevně neudržované uličky, těžce jsme se prodírali blátem a kalužemi, místy i hromadami odpadků. To je tady opravdu problém. Zjevně tady neexistuje žádný odvoz odpadků, nikde jsme neviděli koše ani popelnice, natož popelářský vůz. Stoupali jsme do okolních kopců. Déšť houstl, a tak jsme se rozhodovali, co dál. Jedna skupina se rozhodla sejít s průvodcem zpět do Koločavy, a zamířit na festival folklóru, který zde probíhá jednou ročně. Druhá skupina šla s průvodkyní na náročný výstup přes horu Něherovec (1700 m. n. m.) zpět do Siněviru. Na tuto túru poslal průvodce svou kolegyni, což byla zásadní chyba. Nejenže neznala dobře trasu, navíc na tuto náročnou túru nebyla dostatečně fyzicky vybavená. Kromě toho vysoko v horách panovala mlha, silný déšť a prudký nárazový vítr. My v druhé skupině jsme sledovali klubající se sluníčko z mraků, a v pohodě jsme sledovali festival nebo místní fotbalové utkání, nebo pobývali v Četnické hospodě. Vrcholová skupina si zřejmě značně prodloužila cestu, v náročném blátivém terénu, kde se střídal jeden prudký kopec za druhým. Po našem příjezdu do Siněviru jsme marně čekali na příchod vrcholové skupiny, která zde již dávno měla být. Až po 19. hodině přicházely první SMS zprávy, že skupina asi 12 lidí se blíží. Dorazila až po 20. hodině, bohužel bez jedné účastnice zájezdu, která se po cestě někde ztratila. Sama skupina ji po cestě hledala, ale bez úspěchu. Začali jsme organizovat záchrannou skupinu, pokoušeli se navázat kontakt i s místními orgány, což však byl veliký problém. Na odjezd na večírek zpět do Četnické hospody nebylo ani pomyšlení. Nakonec ztracená účastnice asi po 15 minutách dorazila sama. Oddechli jsme si, a na večírek do Koločavy se přece jen jelo.

V pondělí 7. srpna ráno svítí sluníčko, a tak organizujeme společné foto před hotelem. Zde nás zahanbili turisté z Rybí, kteří roztáhli českou vlajku s nápisem Rybí. Tu pak nosili s sebou, a nechávali se s ní fotit na každém dobytém vrcholu. My z KČT Kopřivnice jsme zalitovali, že vlastní vlajku nemáme, že náš výbor není schopen se na ní domluvit. Odjeli jsme pak na počátek stezky v Siněviru, a šli na túru do Mežhorje přes poloniny. Bylo krásné počasí, nádherné výhledy. Cestou jsme místním dětem rozdávali bonbóny a jiné pamlsky. Stejně tomu bylo i na dalších túrách. Humanitární pomoc ve formě šatstva, hraček a sladkostí jsme odevzdali v Četnické hospodě paní Natálce, která hospodu vlastní, a vede také muzeum Ivana Olbrachta na škole v Koločavě, ve které učí. Já jsem měl s sebou propagační materiály a odznáčky z našeho města i regionu, které jsem předal v muzeu Ivana Olbrachta, v muzeu vorařství, a také řediteli a personálu turistického hotelu Těrebla. Podarováni byli i oba průvodci a řidiči.

Túra byla zakončena v Mežhorje, středisku tohoto regionu. Prohlédli jsme si trh, obchody, a krásný zrestaurovaný kostel s novou omítkou a bohatým interiérem. V tomto městě byla ubytována skupina z druhého autobusu našeho zájezdu. V Četnické hospodě v Koločavě pak byl ubytován zájezd z brněnské cestovní kanceláře Kudrna, ovšem v poněkud skromnějších podmínkách.

V úterý 8. srpna jedeme přes Siněvirskou Poljanu k Siněvirskému jezeru. Je to vlastně horské pleso ve výšce 980 m.n.m. Z parkoviště k němu stoupáme asi 1,5 km. Překvapuje nás velice nízké vstupné, pouze 1 hřivna, což je asi 5 Kč. Je však pravda, že služby zde nejsou téměř žádné, pouze jedna hospůdka a pronajímání voru na jezeře. Jezero samotné je v krásném prostředí, fotíme se na voru. Skupinka z Rybí vor málem potopila. Poté většina z nás jde na další túru na horu Ozirňa ve výšce 1496 m. Jdeme bahnitým chodníčkem, pak většinou po lukách. Stoupání je však velice příkré, sluníčko pálí. Často odpočíváme. Závěrečný úsek vede strmě vzhůru těžko schůdným blátivým chodníčkem, který se místy ztrácí v hustém porostu. Někteří se proto vracejí na louku, opalují se na slunci, a kochají se pohledem dolů do údolí na Siněvirské jezero.

Vracíme se zpět k našemu autobusu. Obloha se opět zatahuje, začíná pršet. Autobus nás odvezl do jiné části národního parku, odkud jdeme na tříkilometrovou trasu k muzeu vorařství. Cesta je kamenitá, místy i asfaltová. Hustě však prší. K muzeu docházíme dosti zmáčeni, a tak rádi využíváme azylu střechy muzea. Budova je celá dřevěná, část stavby je nakloněná a porušená po poslední povodni. Průvodce muzea nám rusky vypráví historii vorařství a muzea, většina z nás rozumí. Pak si prohlížíme exponáty, které však tonou ve tmě. Osvětlení tam nebylo žádné.

Po prohlídce muzea nás průvodce chce zavést na naučnou stezku. Stále však hustě prší, a tak o vycházku projevili zájem jen asi 3 turisté. Nakonec na naučnou stezku nejde nikdo, a v dešti šlapeme zpět k autobusu. Naštěstí přestává pršet, pozorujeme zvedající se mlžný opar nad řekou Ozerjanka.

Po večeři průvodce organizuje večerní procházku Siněvirem ke vzdálené hospůdce. Účastní se asi třetina turistů z našeho zájezdu.

Ve středu 9. srpna jedeme opět do Koločavy. Dopoledne bylo věnováno vlastivědnému programu. Ve středu je však v Koločavě trh, a tak zastavujeme, a jdeme na obhlídku i nákupy. Je zde k dostání takřka vše, od ovoce a potravin přes oblečení, domácí potřeby, elektroniku, hračky a školní potřeby až po bicykly a náhradní součástky k čemukoli. Trh byl velice rozsáhlý, připomínal nám známé burzy. Bohužel jeden účastník zájezdu přišel v tlačenici o digitální fotoaparát, a tak na tuto návštěvu nebude mít příjemné vzpomínky.

Jdeme do muzea Ivana Olbrachta v místní škole. Výklad nám podává česky paní Natálka. Prohlížíme si exponáty, které tvoří některé osobní věci a fotografie Ivana Olbrachta. Je zde i jediná existující fotografie Nikoly Šuhaje, už ubitého k smrti svými bývalými druhy, kteří se zřejmě báli, že je Nikola u případného výslechu vyzradí. Možná je zlákala i vysoká odměna za jeho hlavu. Jeho smrt si později přivlastnili místní četníci, kteří do jeho mrtvého těla nastříleli 17 nábojů. Podvod však odhalil vyšetřující soudce v Chustu. Celá příhoda inspirovala spisovatele Ivana Olbrachta k napsání knihy Nikola Šuhaj loupežník.

Po zhlédnutí muzea jdeme na místní hřbitov, kde je pochován Nikola Šuhaj i jeho družka Eržika. Překvapuje nás, že branka je uzavřena kladkou, a vstup je pouze přes plot na naznačeném místě. Navzájem si pomáháme, a vstupujeme na hřbitov. Jsou zde krásně vyzdobené hroby, hrob Eržiky je však až v zadní části hřbitova, o poznání skromnější. Zapalujeme 1 svíčku. Hrob Nikoly Šuhaje je až úplně dole po svahu, úplně osamocen, na místě určeném pro psance. Má jen skromný náhrobek, bez jakékoli ozdoby. Toto je tedy hlavní turistické lákadlo pro Čechy na Zakarpatské Ukrajině, naprosto neudržované. Duch podnikání zde ještě hluboce spí, možná první vlaštovkou je paní Natálka.

Po prohlídce hřbitova jdeme stejnou cestou přes plot zpět. Tentokrát jdeme asi 2 km k minerálnímu pramenu, a zkoušíme jeho chuť. Poblíž je ještě hezký dřevěný kostelík, také zde je právě mše. Chvíli pozorujeme dění, a poté jdeme stejnou cestou po silnici zpět.

Zajíždíme k Četnické hospodě, a odevzdáváme humanitární pomoc. Někteří pak v hospodě zůstávají, ostatní jdou na výšlap do okolí Koločavy. Při cestě na okolní kopce opět začíná pršet. Dohodli jsme se, že dojdeme k nejbližšímu vrcholu, kde se rozhodneme, co dál. Na vrcholu déšť trochu ustal. Průvodce navrhuje jít na vzdálený vrchol, tonoucí v naprosté mlze, a zřejmě i v hustém dešti. Nachází jen málo zájemců. Zalíbil se mi protější hřeben, a navrhuji jít zpátky po něm. Nakonec se dělíme na dvě skupiny. Jedna část jde s průvodkyní zpět, i když po trochu jiné trase. Druhá skupina vystoupí ještě k protějšímu hřebenu, a po něm zamíří také zpět do Koločavy. Na vzdálený vrchol nejde nikdo. Po ujištění průvodce, že vzdálený vrchol v mlze skutečně vynecháme, a vystoupíme jen na protější hřeben, se připojuji k této „vrcholové“ skupině. Nelituji toho, déšť úplně ustal, stoupání je nenáročné a po trávě, výhledy na Koločavu jsou pěkné. Pouze závěrečný úsek je opět strmě dolů, a blátivý. Sešli jsme se všichni v Četnické hospodě, kde jsme vyčkali odjezdu autobusu.

Po večeři jde velká část našeho zájezdu do přilehlé Koliby, kde náš předseda vyhlásil 1. díl připravované akce Večery pod lampou. Pojali jsme to jako příjemné posezení s přáteli u skleničky. Hlavním bodem programu však byla oslava kulatých narozenin členky našeho klubu. Předali jsme jí dárečky, dali hobla, zazpívali si.

Ve čtvrtek 10. srpna po snídani jedeme na Toruňský průsmyk. Oslavenkyně dostala od cestovní kanceláře bonboniéru a druhé reklamní tričko CK Turistika a hory (to první dostala ona „ztracená“ účastnice na prvním výšlapu).

Zastavujeme v Toruňském průsmyku, kde probíhaly tuhé boje za I. světové války mezi polskými a ruskými vojsky. Prohlížíme si památník a vojenský hřbitov s bílými kříži. Pak jdeme na túru po polonině na vrcholek Čorna Ripa, ve výšce 1289 m. Počasí je pěkné, většinou svítí sluníčko. Nakonec se ukázalo, že to byl jediný den bez kapky deště. Stezka vede po hřebeni s mírným převýšením, většinou po trávě. Po obou stranách hřebene se rozprostírá hluboké údolí a všude kolem hory, nádherný pohled. Na vrcholu hory pořizujeme společné foto, turisté z Rybí mají připravenou vlajku. Přicházejí i turisté z druhého autobusu, celý vrchol je obsazen Čechy. Místní lidé turistiku určitě nepěstují.

Potom jdeme kus zpět, a odbočujeme do strmé stráně. Náročným sestupem jdeme do obce Prislop, kde nás čeká autobus. V místním obchodě zakupujeme pečivo, chleba, nanuky i nápoje. Protože druhý autobus parkuje o pěkný kousek dál, bereme skupinku zmožených turistů do našeho autobusu, a vezeme je na místo jejich srazu.

Je tady pátek 11. srpna. Celou noc silně pršelo, prší stále, a tentokrát to nevypadá, že se mraky roztrhají. A právě dnešní den má bát nejnáročnější túra po polonině Boržava, na vrchol Velký Věrch do výše 1600 metrů. Podpořen názory mnoha účastníků se pokouším průvodce přesvědčit, ať upustí od nejdelší túry, a vymyslí náhradní program. Marně, slibuje pěkné počasí, jedeme totiž trochu dále. Protože dnes strávíme na zájezdě poslední noc v hotelu, rozdávám všem účastníkům zájezdu připravený dotazník s prosbou o vyplnění a vrácení. Ptám se na spokojenost účastníků s ubytováním, organizací, programem a délkou tras. Je tam i prostor pro připomínky a poznámky, návrh případných dalších zájezdů.

Zastavujeme v osadě Pilipec, a jdeme asi 1 km k vodopádu Šipot. Pořizujeme snímky, a jdeme kousek zpět, kde odbočujeme na túru. Stále prší, a tak někteří účastníci jdou zpět k autobusu, hodlaje strávit den v osadě. Většina však přece jen jde na poloninu Boržava, v naději, že déšť přece jen ustane. Stezky jsou blátivé a stále strmější. Mnozí se asi nechali zmást reklamními fotografiemi vrcholu, které nechal kolovat průvodce. Byl na nich vrchol uprostřed luk, s mírným převýšením. Po tom však není ani památky. V nejhorším úseku stoupáme po příkrém kluzkém povrchu strmě vzhůru, zachytávaje se stromů, abychom se aspoň trochu posunuli vzhůru. Po nějaké stezce není ani památky, prodíráme se hustým porostem, to vše v hustém dešti. Nebýt pomoci zdatnějších turistů, na vrcholek srázu bych se asi nedostal, ještě jednou děkuji.

Konečně je sráz za námi, chodníček už se dá rozeznat, i když se prodíráme borůvčím, jdeme po vrstevnici. Trocha oddechu. Docházíme k polonině, kde je konečně travnatý povrch, a kopce přece jen snesitelnější. Stále však hustě prší. Konečně průvodce rozhoduje, že na vrchol, který tone v mlze, tentokrát nepůjdeme, a sejdeme do údolí k autobusu. Nikdo neprotestuje. Vydáváme se na více než dvouhodinovou cestu do údolí. Zpočátku je kopec mírný. Docházíme k lyžařskému vleku, kde si za stálého deště dopřáváme svačinku a oddech. Pak jdeme strmě dolů podél lyžařského vleku. Terén velice kluzký, mnohokrát jsme popadali. Konečně jsme u autobusu, pokoušíme se ještě najít nějakou hospůdku. Přesto s předstihem vyjíždíme k našemu ubytování v Siněviru. Cestou ještě bereme do autobusu 2 domorodce, kteří nás zavedli k pramenu minerální vody. Ta má tentokrát docela dobrou příchuť.

Po večeři nás průvodce pozval na večírek do místní Koliby. Mnozí účastníci zájezdu si objednávají místní specialitu – šašlik. Jsou to kousky různých druhů masa, opékaných na rožni. Podává se k nim salát a chleba. Je to dobrá pochoutka. Průvodce všem rozdal certifikát o účasti na zájezdu, a také připravil 3. tričko cestovní kanceláře. Tentokrát jsem je dostal já, za statečný výkon dnešního dne, možná i za objednávku a přípravu zájezdu pro celý autobus.

V sobotu ráno balíme své věci a loučíme se s hotelem, kde jsme strávili 7 nocí. Dnes máme nenáročný program. Počasí už je opět slunečné. Průvodce rozdává anketní lístky o úrovni zájezdu s podobnými otázkami, jako v mém dotazníku. Zastavujeme ve vesnici Iza, kde jsou skoro u každého stavení stánky s proutěným zbožím. Někteří si kupují menší suvenýry. Poté jedeme na dobytčí trh u města Chust. Byla to celkem zbytečná zastávka, nevím totiž o nikom, kdo by uvažoval o koupi dobytčete. Nakonec tam ani žádné dobytče k mání nebylo, pouze pár stánků se zemědělskou produkcí. Zkracujeme dobu pobytu, průvodce velí k odjezdu k solným jezerům v Solotvině na jihu země. Tentokrát se mi ho podařilo přesvědčit, ať zastavíme ještě ve městě Chust, neboť mnoha účastníkům zájezdů zbylo ještě hodně ukrajinské měny, a toto bylo poslední město na trase. Zajeli jsme tedy do Chustu, a šli utratit zbylé hřivny. Obchody toho moc nenabízely, procházeli jsme tedy rozsáhlým tržištěm. Bylo tady dost věcí, nikde však žádné upomínkové předměty, které někteří z nás sháněli.

Protože je stále krásné počasí, na přání účastníků jedeme na koupání do Solotviny. Toto místo bylo v původním programu cestovní kanceláře, ale v pokynech v programu uvedeno nebylo. Jedeme tedy k jezerům na úkor zkrácení zastávky ve městě Mukačevo. Solotvina leží na samém jihu Zakarpatské Ukrajiny, na hranicích s Rumunskem. Máme 2 hodiny na koupání ve slané vodě, což docela stačí. Někteří se koupají, jiní se procházejí po okolí. Úroveň služeb je slabší, i tady byly všude k vidění odpadky, především plastové.

V 16 hodin odjíždíme směrem na západ, ke hranicím se Slovenskem. Asi o půl sedmé večer přijíždíme do Mukačeva, kde máme jen krátkou zastávku. Někteří účastníci dokonce i tu považovali za zbytečnou, ale nakonec snad té hodinové zastávky nelitovali. Mukačevo je úplně jiný svět, všude čisto, odpadkové koše, krásná pěší zóna, krásné kostely i budovy. Procházíme středem města, fotíme se u sousoší Cyrila a Metoděje. Našli jsme i dosud otevřený a dobře zásobený potravinářský obchod.

Potom už jedeme do Užhorodu k hranicím. K těm přijíždíme o půl desáté večer. Hranici však opouštíme až za 4 hodiny, téměř o půl druhé v noci. Opět déle stojíme u slovenských celníků – 2× sbírají všechny pasy, kontrolují, zda někdo neveze víc než 2 krabičky cigaret.

Opět začíná pršet, a prší celou noc. Za této situace nikdo nemá náladu navštívit Spišský hrad na Slovensku, jehož návštěvu jsem na přání některých účastníků v cestovní kanceláři vyjednal, navíc těmito místy projíždíme za hluboké noci. O půl osmé ráno zastavujeme na slovensko–české hranici, tentokrát je průjezd hladký. Jdeme na snídani do bistra, kde však poněkud vázne obsluha, a tak z plánované půlhodinky je více než hodina. Nakupujeme za slovenské i české koruny. Déšť konečně ustal, na našem území už neprší. Autobus tentokrát objíždí téměř všechna místa, kde bydlí účastníci zájezdu, včetně Nového Jičína, Rybí, Kopřivnice a Příbora. V Kopřivnici jsme po 10. hodině dopolední. Loučíme se s průvodci a zbylými turisty v autobuse. Snad to nebyl špatný zájezd, málokdo bude mít možnost podívat se do těchto míst znovu.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mi s přípravou tohoto zájezdu pomáhali. Zvláštní poděkování patří turistickému oddílu z Rybí, který tuto akci vydatně podpořil jak počtem účastníků, tak dobrou náladou a zpěvem v autobuse. Jsem také rád za 2 zdatné turisty z KČT Příbor. Děkuji také všem, kteří mi vrátili vyplněné dotazníky o úrovni zájezdu. Všechny připomínky a „oznámkování“ vyhodnotím, výsledky však nebudu zveřejňovat. Případnému zájemci je však kdykoli poskytnu buď v písemné, nebo elektronické podobě. Původně jsem je chtěl poskytnout i cestovní kanceláři, ale protože o den později rozdávala podobný anketní lístek i samotná cestovní kancelář, asi to nebude potřeba. Všechny připomínky a kritiku jsem totiž uvedl do tohoto anketního lístku.

Připojím ještě malou poznámku. Doufám, že kromě zážitků z krásných hor Zakarpatské Ukrajiny, dobrosrdečných (až na výjimky, samozřejmě) a skromných lidí, kterým snad schází trochu toho podnikavého ducha a odvahy ke zlepšení svých podmínek, si účastníci zájezdu odnesli i tento poznatek: važme si toho, co máme u nás doma, co se týče životních podmínek a čistoty prostředí. Nehleďme s despektem a opovržením na ty, kterým se to zatím nedaří, a dle svých možností jim pomáhejme. Uvědomme si, že ani u nás není vše dokonalé, mnohde jsou zase naopak dále než my. Určitě bychom nebyli rádi, kdyby oni zase s despektem hleděli na nás.

Ing. Vladislav Kadlec

Tisk Tisk